Zajímá vás kosmonautika? Pak si tohle nenechte ujít...



Tuhle knížku byste si jako milovníci kosmonautiky neměli nechat ujít. Podává totiž informace o zákulisí kosmonautiky, a to zasvěceně i poutavě. A o jaké knize že je řeč? Jmenuje se Kosmonautika za oponou a napsal ji Stanislav Kužel. Co se v ní dočtete?

Kosmonautika za oponou, autor: Stanislav Kužel, vydal: Radioservis
Kosmonautika za oponou, autor: Stanislav Kužel, vydal: Radioservis
Kniha Kosmonautika za oponou je rozdělena do čtyř částí: Souboj konstruktérů, Kosmické nehody a katastrofy, Zvítězili nad vesmírem a Hvězdné Amazonky. První část začíná na konci 20. let minulého století v Německu a nabízí mimo jiné pohled na tehdejší aktivity Wernhera von Brauna, jehož cílem byl sice od začátku Měsíc, ale cesta vedla přes práci pro německou armádu... Další kapitoly jsou věnovány rozvoji kosmonautiky v Rusku a v USA, kam, jak známo von Braun po válce zamířil.

Další části knihy, jak už jejich názvy napovídají, jsou věnovány průběhu, pozadí i příčinám významných nehod při dobývání kosmu, zásadním úspěchům člověka ve vesmíru a ženám, které zásadně promluvily do kosmického výzkumu. Dodejme, že všechny části knihy jsou bohatě doplněny fotografiemi a věnují se z velké části životním příběhům aktérů pilotované kosmonautiky.

Co si o knize myslí ředitel České kosmické kanceláře

Lektorem knihy je Jan Kolář, ředitel České kosmické kanceláře. Ve svém posudku mimo jiné uvádí: „Lidstvo vysílá své zástupce do kosmu již více než půl století. Za tu dobu se uskutečnilo několik set startů s lidmi, kterých se tak na oběžnou dráhu kolem Země či dokonce na Měsíc podívalo přes půl tisíce. Mnohokrát víc bylo vydáno článků v časopisech a knih přibližující veřejnosti tyto lety ze všech stránek. Výjimkou není ani česká knižní tvorba, která obsahuje několik desítek publikací s kosmonautickou tématikou ať již původních od domácích autorů nebo přeložených. Není proto snadné přijít s něčím novým, co by spolu s nezbytným opakování již známých faktů přineslo něco nového, co by zaujalo čtenáře zajímajícího se o dění kolem létání do vesmíru obecně a zvláště pak lidí. Autorovi se tento úkol podařilo zvládnout tím, že čtenáře seznamuje - vedle nezbytných faktů o technice, kolem níž se všechny událostí točí - velkou měrou i s lidskou stránkou řady osobností z kosmonautiky obou kosmických velmocí z doby její zlaté éry.“

Kolář se věnuje také jednotlivým částem knihy Kosmonautika za oponou. K té první uvádí mimo jiné: „Dominuje zde řada situací a dramatických mezilidských vztahů v době stalinismu a války, z nichž vzešla dvojice klíčových osobností sovětské kosmonautiky Koroljova a Gluška. Za jejich spolupráce ale i soupeření byl postaven raketový nosič s nímž dosáhla sovětská kosmonautika svých hlavních prvenství - první umělá družice Země, první živý tvor ve vesmíru a posléze i let prvního člověka na oběžné dráze.“

K dalším kapitolám poté v posudku píše: „Druhá část je tématicky věnována odvrácené stránce dosavadní historie a vymyká se časové chronologii. Dva tragicky skončivší lety amerických raketoplánů a smrt trojice astronautů NASA při požáru kabiny Apollo během pozemní zkoušky doplňuje popis dvou letů kosmické lodi Sojuz, při nichž jejich posádky zahynuly.

Třetí část se věnuje aktérům vybraných kosmických letů. Pět kapitol je věnováno kosmonautům a jejich startům v projektech Mercury a Gemini, s různou mírou stručnosti. Ze sovětského programu Sojuz vybral autor šest letů. Vedle Gagarinova letu a Leonova prvního výstupu do otevřeného prostoru pak čtyři, které se uskutečnily v rozpětí téměř deseti let.

Poslední čtvrtá část je věnována postavení žen v pilotované kosmonautice. Ta je - až na pasáž v úvodní kapitole o prvním výběru žen v USA - zcela věnována popisu osudů kandidátek kosmického letu v Sovětském svazu. Tato část zaujme demonstrací neracionálně zdůvodněné nechuti zařadit do sovětské posádky ženu. To je ukázáno líčením řady překážek a nedokončených příprav na let, kterým byly vystaveny uchazečky o kosmický let, které jinak zcela splňovaly všechny potřebné předpoklady.“

V souhrnném hodnocení knihy pak Kolář uvádí: „Na složení obsahu knihy je patrné, že je především věnována událostem a souvisejícímu zákulisí v sovětské a ruské kosmonautice. Dvojnásobně méně rozsáhlý je text o dění na americké strany. Pro publikaci je to ale přínosné, protože informace o dění a zákulisí americké kosmonautiky byly dlouhodobě lépe dostupné a v to velmi podrobně. Proto jsou informační zdroje, ze kterých autor při psaní o americké kosmonautice vycházel především domácího původu. To ale neplatí o sovětské kosmonautice, protože informační a propagandistická politika tehdejšího režimu způsobila, že valná většina údajů o tom, co se stalo v bohaté sovětské historii kosmonautiky, byla zahalena přísně dodržovaným tajemstvím. Na veřejnost se tak dostávaly a stále ještě dostávají důležité souvislosti a konání důležitých aktérů až s velkým zpožděním během posledních dvaceti let a to ještě roztroušené v různých informačních zdrojích, převážně ruských.“

V souhrnu publikace podle Jana Koláře přináší zajímavé čtení, o němž lze předpokládat, že si svoji cestu ke čtenářům najde.

Ukázka z knihy

Více než dlouhé povídání o knize vám jistě napoví ukázka z knihy, kterou publikujeme se souhlasem autora. Věříme, že vás ukázka z knihy o její kvalitě přesvědčí stejně, jako samotná kniha přesvědčila nás. Zbývá dodat, že knihu vydal Radioservis a vydání knihy finančně podpořila společnost Asseco Solutions. A nyní již slíbená ukázka:

Generálská dcerka

 

Valentin Gluško vybíral členky nového oddílu podobně, jako se vybírají perly do kolekce náhrdelníků - pouze absolutní jedničky. Tým Eněrgije tak nejprve tvořily Natálie Dmitrijevna Kulešová, Irina Rudolfovna Proninová a  později přibyla Jekatěrina Alexandrova Ivanovová.

V srpnu 1980 se objevila v oddíle letecká rekordmanka Světlana Jevgenjevna Savická, která byla do Střediska přípravy kosmonautů tak říkajíc „odvelena.“

Další posila přibyla z IMBP – Institutu lékařsko-biologických problémů, který šéfoval velký příznivec pilotované kosmonautiky akademik dr. Oleg Gazenko. Všemi koly výběru prošly a rovněž v srpnu 1980 byly do oddílu začleněny tyto dámy: Galina Vasiljevna Amelkinová, Jelena Ivanovna Dobrokvašinová, Tamara Sergejevna Zacharovová a Larisa Grigorjevna Požarská.

Jako ideální kandidátka na druhou ženu v kosmu se instruktorům Střediska přípravy kosmonautů od počátku jevila Moskvanka Irina Proninová z první Gluškovy trojice. Absolventka prestižní „Baumanky“ – Moskevské státní technické univerzity Baumana – MGTU (1976) pracovala jako erudovaný inženýr v konstrukci raketo-kosmického výrobního sdružení NPO Eněrgija. O tom, zda měla nějaké pilotní zkušenosti nevíme, ale padákem si už skočila. Podobně na tom byly i ostatní ženy z výběrů Eněrgije a IMBP. Ovšem šanci na start měly z hlediska svých výsledků všechny, byla to opravdu extratřída.

 

Jenomže tu byla jistá letecká rekordmanka Světlana Jevgenjevna Savická (1948). Už jako středoškolačka skákala padákem a než odmaturovala, měla za sebou více než 450 seskoků. Odvaha se jí nedala upřít - už v roce 1965, v 17ti letech (!) vytvořila tři světové rekordy při skupinových seskocích ze stratosféry (mimo jiné seskok ze 14.00 metrů s otevřením padáku teprve v 500 metrech!). Po maturitě se bez problémů dostala na Moskevský letecký institut (MAI), fakultu konstrukce letadel. Byla ctižádostivé děvče a tak souběžně se studiem se na letišti v Tušinu, v tak zvané Centrální letecko-technické škole DOSAAF naučila létat, stala se členem sportovního mistrovského týmu SSSR v letecké akrobacii a absolutní mistryní světa ve vysoké pilotáži (1970) v Hullavingtonu. Takže už v r. 1971, rok před ukončením MAI, dostala certifikát leteckého instruktora.

V této funkci pracovala od r. 1972 v Centrálním moskevském aeroklubu Valerije Čkalova, ale už v prosinci 1974 byla převelena do školy zkušebních letců ministerstva leteckého průmyslu (MAP).  O rok později – jak jinak – se stává členkou Komunistické strany Sovětského svazu...

Jako zkušební pilot NPO „Vzlet“ zvládla od března 1976 na 20 typů letadel počínaje MiG-15 přes MiGy 21 a 25, Suchoj Su-7, bombardér Il-28 až po dopravní Jaky 40 a 42.

Od května 1978 do června 1981 létla jako zkušební pilot Moskevského strojírenského (leteckého) závodu (MMZ) A. S. Jakovleva. Byla mimo jiné držitelkou 15ti ženských světových rekordů na reaktivních letounech, např. v r. 1977 dosáhla v nadzvukovém J-133 (upravený MiG 21) rekordní výšky 21140 metrů a mezi jejími vavříny nechyběl ani rekord rychlostní – 2683 km v hodině!

To samo o sobě byl těžký kalibr. A navíc – měla otce maršálem, dvojnásobným hrdinou SSSR a stíhacím esem z Velké vlastenecké války, zástupce vrchního velitele sovětského letectva. Ty dvě „Zlaté hvězdy“ nedostal Jevgenij Jakovlevič Savický zadarmo – na kontě měl 27 sestřelů fašistických letadel. Ale! Zatímco na frontě měl pro svůj agresivní styl létání přezdívku „Drak,“ v letech, kdy nosil generálské a maršálské epolety se ho téměř všichni báli a říkalo se mu spíše „buldozer“.

Světlana tak vyrůstala pod ochranným krovem mocného tatínka. Traduje se, že bouchnul do stolu a Světlaně připravili rekordní seskoky. Zvedl telefon a byl připraven rekordní letoun… Buch do stolu – a Světlana Jevgenjevna byla na zasedání Vládní meziodvětvové komise 30. června 1980 doporučena k začlenění do oddílu kandidátů na kosmický let MMZ „Rychlost.“ Pravda, po té, co 15. května 1979 úspěšně prošla lékařskými prohlídkami v IMBP a podobně jako ostatní kandidátky absolvovala roční předběžnou technickou přípravu budoucích kosmonautů. V srpnu téhož roku byla Savická, jak výše už řečeno, převelena do Gluškova oddílu Eněrgija…

Nechceme Světlaně Savické ubližovat. Bezesporu jako výkonný pilot, rekordmanka a odvážná parašutistka byla jednou z favoritek na kosmický let. Potvrzovaly to i její výsledky v přípravě. Nicméně ten tlak z  maršálských výšin tu cítit byl, i v jejím chování. S kolegyněmi se nijak moc nekamarádila, většinou se omezovala na služební styk.

 

Pro let Sojuzu T-7 (srpen 1982) se původně počítalo jako s jedničkou s Irinou Proninovou, která byla Gluškovou favoritkou. Sestavy posádek sice navrhoval Georgij Beregovoj, který se po Kamaninovi stal náčelníkem Střediska přípravy kosmonautů, ale Gluško mu dával jasně najevo, že mu do toho může mluvit. Ovšem na maršála Savického byl zřejmě i on krátký. Loď nakonec odstartovala s posádkou Leonid Popov (velitel), Alexandr Serebrov (palubní inženýr) a Světlana Savická (kosmonaut-výzkumník). Irina Pronina zůstala na Zemi jakožto náhradník Savické spolu s kosmonauty Vasjutinem a Savinychem…

Na družicové stanici Saljut 7 už tři měsíce pracovala stálá posádka ve složení Anatolij Berezovoj a Valentin Lebeděv a ženský element jim pochopitelně udělal radost. Chlapi ji sice na palubě vřele přivítali – posléze ovšem s tím, že „my jsme kosmonauti, ty jsi kosmonautka – hrdinka, ale především jsi ženská. Tady máš zástěru a hospodař…“ Údajně to Světlana vzala s úsměvem a hrála si těch několik dní na hospodyňku. Vznikl tak neplánovaný experiment o koexistenci ženského a mužského pohlaví ve vesmíru z hlediska tradičního rozdělení funkcí.

 

Světlaně asi nic jiného na palubě plné mužů nezbývalo, pokud nechtěla vyvolat konflikt. Oni si už Berezovoj s Lebeděvem v tu dobu lezli pěkně na nervy a traduje se, že jednou dospěly jejich spory do takového stádia, že Lebeděv požadoval na řídícím středisku: „Okamžitě nás stáhněte dolů! Jinak Berezového zabiju a pracovat s mrtvolou nechci!“ „Země“ mu to sice rozmluvila, Valentin se zklidnil a nakonec to spolu s Anatolijem dotáhli na 7 měsíců v kosmu, což byl v té době rekordní let.

Návštěvní osádka Sojuzu T-7  byla pro ně už druhou, před Savickou a spol. s nimi pobýval na stanici i francouzský kosmonaut Jean-Loup Chrétien s ruskými kolegy Džanibekovem a Ivančekem, nicméně ženská na palubě – a k tomu druhá ve vesmíru – přeci jen to bylo něco jiného!

Zprávy nehovoří o tom, zda a jaký měla Světlana Savická uklidňující vliv na dlouhodobé obyvatele družicové stanice, spíše se zdůrazňovalo, že s tam přítomnými muži „nic neměla“ a že nocovala odděleně, v kosmické lodi. Když se po několika dnech práce na palubě Saljutu 7 se Sojuzem T-5 vrátila na Zem, měla za sebou prvních 189 hodin ve vesmíru.

Čekala ji sláva nesrovnatelně větší, než po vítězství na mistrovství světa v letecké akrobacii před více jak deseti lety a zlatá Hvězda Hrdiny SSSR. Náhle ji znal celý svět, nejen letečtí fandové a čekal, která z jejich souputnic bude další. A Světlaně značně stouplo sebevědomí.

V oficiálních materiálech kolem tohoto letu ani v dobovém tisku samozřejmě nenalezneme ani zmínky o tom, že by do vesmíru jako druhá žena na světě odstartovala protekční generálská dcerka. Náznaky se objevují až po mnoha letech.

Například Valerij Rjumin, sám čtyřnásobný návštěvník vesmíru, v té době též zástupce Valentina Gluška, ve  filmu „Hvězdné ženy“ s úsměvem poznamenává:

„Ne, protekce neexistuje… Ale byl jsem několikrát u Gluška v momentě, když její otec, známý maršál, volal Generálnímu konstruktérovi a žádal ho, aby to neprotahoval a Světlanu už jmenoval do letové posádky…“

Savická se ovšem i po letech  brání: „Prosím vás,  táta za mne nikdy nelítal – to byla moje zásluha! My jsme soupeřili čestně, podle pravidel. Kdyby mne upíchnul někam na ambasádu, to by byla protekce. Jsou takové případy, ale to se mého letu netýkalo. Nevím proč to Rjumin vykládá  - sám má máslo na hlavě. Pak letěla už jen jeho manželka, Jelena Kondakovová…“

Ovšem to, že maršál Savický několikráte urgoval jmenování své dcery do první posádky potvrzuje i nejmladší Gluško – Alexandr.

 

 


(9. 11. 2015 | redakce2)

Facebook Twitter Google+
Komentáře, názory a rady

Zatím sem nikdo nevložil žádný komentář. Buďte první...

>>> Číst a vkládat komentáře <<<


Anketa


©2009-2019 Slasti.cz, ISSN 1804-0640
Provozovatel: Bispiral, s.r.o., kontakt: slasti(at)slasti.cz | Inzerce: Best Online Media, s.r.o., zuzana@online-media.cz
O vydavateli | Pravidla webu Slasti.cz a ochrana soukromí