Thajsko 2010: Za dalšími ostrovy



I když to v tuhle chvíli ještě přesně nevím, mám před sebou Krabi, Ko Lanta a Phi Phi. Kvůli zmateným názvům mě čeká poněkud komplikovaná doprava do starého města Lanta, ale třeba také stěhování ledničky v plavkách se skoro zahalenou muslimkou nebo jízda na zmrzlinářském vozíku. Jasně, že to není žádné velké dobrodružství, ale žralok, který by mi ukousl obě nohy - a uznávám, že to by se četlo jinak - se mi vyhnul. Nechci to ale zakřiknout; co když příště vyjde ta Austrálie?

Ráno vstávám před šestou, dobalím, posnídám, zkontroluji pokoj, chvíli čekám venku a pak nasedám do mikrobusu obsazeného hlučnou skupinou Čechů. Buď něco kritizují (organizaci cesty, manželku, řidiče) nebo pronášejí různé vtipné hlášky. Já bohužel takhle brzo po ránu jejich verbální perly nejsem schopen ocenit, a tak se snažím je nevnímat. Pak přijíždíme do Na Thonu a z hlučné skupinky se s pomocí dalších čekající krajanům stává extrémně hlučná skupina.

Daří se mi přehlédnout malý plážový stolek se slečnou vydávající lístky, a tak dobrých pět minut obcházím okolo stojící autobusy a kanceláře v marné snaze směnit svůj voucher za lodní a autobusovou jízdenku. Nakonec se vracím do výchozího bodu, slečnu i se stolkem objevuji, a tak se i s lístky můžu přesunout do svého busu.

Tam už čeká první část Čechů a pokračuje v načatém programu. Vrcholným číslem je natočení všech výfuků klimatizace na cestující jiných národností a v jednom případě ve fyzickém bránění jakékoli další manipulaci s nimi. Nechybějí vtipné komentáře, samozřejmě. ("Tak hele, ten muj už si bere bundu." "Ty dvě holky před náma jsou nějaký extrémně odolný.") Má to ale i své světlé stránky: Před trajektem z autobusu vystupujeme a já si ho nemusím nijak zvlášť zapamatovávat - tyhle lidi prostě nepřehlédnete.

Chce se mi spát, ale nemůžu v malé sedačce trajektu usnout. Po chvíli si ke mně sedá obtloustlý mladý Thajec, a to se pak zcela nepochybně tvářím, že se mi nic horšího dneska už nemohlo stát (i když vím, že třeba potopení trajektu by mě rozladilo daleko víc). Doufám, že si to nebere osobně. Nakonec správně pochopí, že oba se na sedačku nevejdeme, a odchází. Nechápu, proč si sedal zrovna ke mně, když na té vedlejší sedí krásná mladá Thajka. (Jen pro jistotu upozorňuji, že je tu i řada hezkých Thajek, průměrných Thajek a - jak ostatně z teorie pravděpodobnosti logicky vyplývá - i Thajek podprůměrných. Jen tu prostě dostávají méně prostoru.)

Tady to máte

Vystupujeme z lodi a cizí národy vrací české grupě všechny ústrky i s úroky - sedají si totiž na zcela jiná místa než poprvé a průvodčí navíc pár cestujících přibírá. Nejhlasitější z členů výpravy zůstává stát. Přichází lehká davová psychóza, jejímž výsledkem je, že nakonec stojí průvodčí (a na jeho místě - prý ukrutně nepohodlném - sedí onen opozdilec). V Surat Thani přestupujeme na linkový (klimatizovaný) bus do Krabi a tentokrát už členové české skupinky posedávají na motoru, na klíně svých bližních nebo na zemi. Hlasitě si přes celý autobus vyměňují své dojmy (třeba je překvapuje, že autobus ještě cestou přibírá další lidi) a já si vzpomínám, jak se u nás v severních Čechách občas nadávalo na uřvané Němce.

Jak se blížíme ke Krabi, krajinu zdobí oku lahodící vápencové kopce, předzvěstPláž Maya na Phi Phi - zkuste si ji představit bez turistů
Pláž Maya na Phi Phi - zkuste si ji představit bez turistů
podobných panoramat na moři. Ve městě nás autobus vyhazuje asi 300 metrů za autobusovým nádražím - u stánku cestovky. Byly doby, kdy by mi to přišlo nefér, možná by mě to i rozčilovalo, ale ty už jsou pryč. Proberu s prodejci jejich nabídku - od výletů přes ubytování až po cestu do města (cca 3 kilometry) a protože už jsem letos ztratil veškerou ostražitost, vybírám si hotel, který je prý čistý, se sociálkou a klimoškou na pokoji za 600 bahtů na noc. Nejsem ochoten dát víc než 500, což se hravě vyřeší. A odvoz bude samozřejmě zdarma. V hotelu (Ban To Guesthouse) se překvapivě ukazuje, že je opravdu čistý, se sociálkou, s klimatizací a s televizí. A dokonce - což ovšem zjišťuji až po návratu z města, kde dám 30 bahtů za hoďku internetu - má i vlastní nezabezpečené volně použitelné wi-fi.

Samotné Krabi - jak ostatně říká i průvodce - není ničím zajímavé, snad jen tím, že je méně turistické a že je tady výrazně více muslimského obyvatelstva než bylo na východě (nebo je to aspoň více vidět na ženách v různých stupních zahalení; po pravdě řečeno na mě tentokrát tahle móda po svobodomyslném východu působí trochu ztísňujícím dojmem). Na ulici si kupuji nožičku pečeného párku s omáčkou (5 bahtů), pak si dám za 50 bahtů pad thai (nejsou špatné, ale žádný zážitek to není) s colou (za 15), dostanu nabídku na hodinovou projížďku po řece přímo od majitele loďky (jak zdůrazňuje), a to postupně za 500, 400, 350 i 300 bahtů a zastaví mi hošík na motorce, kterému na otázku "Kam jdeš?" řeknu "Jen tak courám kolem" a on, protože zrovna čirou náhodou jede stejným směrem, mi nabízí zdarma svezení. Tenhle trik mu nespolknu, pamatuji si, jak nás takhle svezl kluk v Chiang Mai a pak pořád držel bráchu za ruku (což je prý v Thajsku znamení přátelství, bráchovi se ale takový nový přítel moc nelíbil), šel s námi do lesa, kde simuloval, že už nemůže a že sice jsme kámoši na výletě, ale on už půjde zpátky - a chtěl peníze. Myslím, že jsme mu dali dvacet nebo čtyřicet bahtů a že byl tenkrát dost naštvaný.

Z možností blíže prozkoumat okolí Krabi, jet na Phi Phi nebo na Ko Lanta vybírám tu poslední - a kupuji si hned na ráno jízdu minivanem za 250 bahtů (lodí lze jet za 400). Mám trochu výčitky svědomí, protože v nedaleké cestovce jsem dostal stejnou nabídku i pár slev na další zájezdy (opravdu výhodnější než na dalších místech v Krabi; na Ko Lanta je celkem standardní cena minivanem 300 bahtů), ale když jsem šel večer zaplatit, odchytili mě přímo v hotelu - a lenost zvítězila.

Před devátou vyrážím na noční trh. Výzdoba je ve znamení čínského nového roku, na pódiu vystupují zpěvačky i tanečnice a já si dávám pět miniaturních kornoutů s horkou bílkovou náplní (10 bahtů). Přikupuji červené ovoce vzdáleně připomínající hrušku, které se jmenuje ťamťam (ale spíš trochu jinak; kdybych tak nebyl líný si všechno hned zapisovat). Courám tam a zase zpátky, bohužel nedostávám pořádný hlad, a tak se rozhoduji koupit jen pivo v 7-11. Nakonec kromě plechovky Changu (28 bahtů) kupuji ještě pikantní rýžový vepřový hamburger (22 bahtů), což je věc, která má místo housky slepenou rýži a místo mletého hovězího pikantní mleté vepřové. Ani jsem nepočítal, že bych toho mohl sníst víc než půlku, ale nakonec jsem to dal celé. Tak, ještě pivo, ťamťam (chutná jako přislazená salátová okurka) a budu doufat, že si s tím žaludek a Ercefuryl nějak poradí. Jestli ne, chci věřit, že ranní cestu přečkám na Imodiu.

Vzhůru na Ko Lanta

Pět minut po deváté mě vyzvedává (obvyklý) klimatizovaný minivan o těsně po jedenácté jsem po dvou převozech přes moře a průjezdem městečka Sala Dan na vlastní přání vyhazován u pláže Khlong Dao. Podle Lonely Planet se díky své kráse začala rozvíjet jako první, a tak doufám, že tu najdu to, co hledám. Nacházím pár hotelů mezi silnicí a standardně vypadající pláží s cenami od 1200 do 1800 bahtů za noc, levnější buď neexistují nebo jsou obsazené. Jakási řidička mototaxi (motorka s ohrádkou a sedačkami pro cca 6 lidí, nechybí stříška) v burce mi nabízí odvoz k ubytování na nedefinovaném místě za 300, ale nebudí ve mně důvěru. O deset minut později už mě batoh na zádech vážně nebaví, a přijímám nabídku na odvoz i ubytování v Blue Andaman Lanta Resort u pláže Phra Ae asi o šest kilometrů jižněji. Ceny od 400 (bambusový domeček) do 800 (plně vybavený pokoj s klimatizací). Na fotkách to vypadá dobře, v reálu také. I když si o sobě myslím, že jsem docela romantik, do bambusového ubytování se mi nechce, a tak volím střední variantu - pokoj bez klimatizace za 600. Už na začátko jsem na tuhle částku zkoušel usmlouvat i klimatizaci, ale marně.

Lehce procházím okolí, mám pocit, že je to tu dost mrtvé. Po pravdě: úzká pláž, dva bazénky, tři bary/hospody, dva malé obchůdky a ještě jeden resort. Dva masážní salony (ale nikdo kolem ani v nich) a dvě stanoviště pro masáže u bazénků. Srovnávat s Lamai naprosto nelze. Zmínku ovšem zaslouží developerský projekt Lanta Sunset Living, jehož název mě pobavil jen o málo méně, než mě vždy znovu a znovu rozesměje pražský Prokopský vrch - což je projekt domu stojícího těsně, ale opravdu velmi těsně u frekventované čtyřproudové Jeremiášovy ulice.

Jdu si zaplavat do bazénu, kupuji na zítra výlet na Phi Phi (původně 1000 bahtů, po slevě 900) a rozhoduji se vyrazit do Ban Lanta, starého města, které podle průvodce nabízí docela pěknou procházku mezi stoletými domy. Skupinové taxi za 200 odmítám, ale protože tu nabídek na odvoz zase není tolik (jdu po silnici a čekám, co čas od času projede kolem), nakonec si dohodnu cenu 150 bahtů. V tu chvíli ještě netuším, že existuje také Baan Lanta, resort asi stejně daleko odsud, ale na opačné straně ostrova než staré město. A právě tady moje jízda končí. Následuje chvilka smlouvání, hledání variant (třeba odvoz do starého města a pak zase zpět), ale nedaří se nám shodnout se na ceně. Nakonec dojdeme k závěru, že dám řidiči stovku a rozloučíme se.

Ani tady není nijak živo. Vyjdu na kopec, udělám pár fotek - mimo jiné opičku pod stromy u silnice, okolo mě projede můj řidič se dvěma staršími blahobytně vypadajícími turisty, kteří mu jistě ztrátu utrpěnou se mnou vynahradí, a já se pomalu (samozřejmě v klidu, v pohodě, bez hlasitého nadávání a klení) vracím zpět. Mimochodem - značky ukazující únikové cesty při tsunami tady, ani jinde na pobřeží Thajska rozhodně nepřehlédnete.

Co teď?

Dostanu nabídku odvozu ke své pláži za 200 a do starého města za 1000 bahtů, což (už zase se smíchem) odmítám. Protože tu moc taxíků nejezdí, začínám stopovat a hned na první pokus mi zastavuje elektrikář Mai v off-roadu. Jasně, do starého města mě hodí, třeba za stovku. A když pojedu zpátky do Blue resort, tak na mě klidně počká a jestli mu dám dvě stovky, tak jsme si kvit.

Stovka zní super a protože mi to vytáhne trn z paty, o dvou stovkách zpátky už rozhodně nebudu smlouvat. Mai je sympaťák, nebudu to hrotit. Pak ovšem někam zavolá a sdělí mi, že za cestu zpátky si taxikáři běžně účtují tisícovku, takže bych mu mohl dát tři nebo raději pět stovek. To se mi zdá dost a na férovku mu říkám, že zkusím najít něco levnějšího a jedině když nenajdu, pošlu mu SMS na mobil (číslo mi nechává). Zdá se, že to moc nechce chápat, je to přece pořád výhodná nabídka, a já mu marně vysvětluji, že fakt nejsem turista z jů es ej, který tady dává za taxíka litr.

Staré město nabízí krásné výhledy na ostrovy Por i Bu Bu - a vůbec na moře i na městské domky na kůlech, jeho hlavní (a vlastně jediná) ulice také není nehezká, ale prodejna houpacích sítí (Hammock House), kterou průvodce LP vyzdvihuje jako zajímavost, se do něj dostala opravdu omylem (resp. je ukázkou toho, jak lze využít marketingově dobře podaného příběhu k vlastnímu zviditelnění). I když si budete vše dost dlouho prohlížet, za půl hodinky tu nejspíš nebudete mít co dělat.

Já jsem tu co dělat měl, neb jsem dostal hlad (bylo už také dost po čtvrté), a tak jsem si v jedné hospůdce s Wi-Fi objednal kuře s kešu (80 bahtů, rýže v ceně) a s colou. Sladkokyselá omáčka se zeleninou a s kuřecími kousky byla vynikající.

Ještě krátká pocházka okolím a vydávám se zpět. Potkávám Maia na motorce, prý je tu u dědy, za chvíli ho opravdu vidím na nějakém dvorku. Za chvíli na mě ještě zahouká z auta na silnici. To už mě pomalu přestává bavit pozorování okolí a začínám zase stopovat. Tentokrát neúspěšně. Nějaká turistka mě varuje, že tu toho moc nejezdí, a snaží se mi dohodit zmrzlináře s vozíkem. Ten ale ještě jede dál opačným směrem a zjevně nehodlá taxikařit. Stejně se mi to moc nezdá, a tak jí sice děkuji, ale s tím, že spoléhám na štěstí, které jsem měl i cestou sem. Koneckonců na štěstí na cestách spoléháme vždycky a zatím nás nikdy nijak ošklivě nevypeklo. Proč by také mělo, když si to pak vynahrazuje během celého zbytku roku.

O deset minut později už takovým optimistou nejsem, stále se neúspěšně snažím něco stopnout, blíží se tuktuk... Ne, ukazuje se, že je to onen zmrzlinář. Jeho vozík vypadá podobně, jen v ohrádce jsou místo sedaček mrazáky s nanuky. Říká, že mě klidně vezme za sebe na motorku a já na to po chvilce přemýšlení přistupuji. Cena 200 bahtů (cílem ale nebude můj hotel, nýbrž vzdálenější Sala Dan; změnil jsem plány) je rozumná a vidím, že soumrak je na spadnutí.

Zmrzlinářským vozíkem jsem ještě nejel, takže proč to nezkusit? Myslím, že můj řidič také často nevozí turisty, protože cestou troubí na všechny známé, ukazuje na mě a křičí věty obsahující slova Sala Dan. Všem to připadá veselé a mně koneckonců také. Za půl hoďky tam jsme.

Ani Sala Dan není město, kde byste si užili týdnů skvělé zábavy. Ko Lanta působí po Ko Samui opravdu provinčním dojmem. Zkusím si neúspěšně koupit šortky, pozřu fialovo-bílý kokosový nanuk (12 bahtů, znova ho mít nemusím), ověřím pár cen v cestovkách, nakoupím obvyklé položky v 7-11 a vyrážím zpět. Na stopadesát nepřistoupím, pod 80 bahtů ale nikdo jít nechce, a tak se s touto částkou smiřuji.

Zaplavu si v nočním bazénu, informuji svého prodejce, že jeho cestu do Bangkoku za 850 mi v Sala Dan nabídli za 650 (udělá mi prý speciální cenu, také 650; Phi Phi měli za stejnou cenu jako on), sdělím na recepci, že na pokoji stále nemám větrák, ale zapnutou klimatizaci, což mi sice nevadí, ale jim by mohlo (nemám v úmyslu se s nimi pak handrkovat o cenu; nicméně když prý zůstanu ještě jednu noc, tak mi klimošu klidně nechají i za 600), ověřím, že nikde kolem není free wi-fi a pouštím se do psaní zápisků, snězení koláčku s náplní z červených fazolí (je překvapivě sladká) a do Bacardi Breezeru. Pak se jdu ještě na chvíli projít k moři a pozoruji hvězdy, kterých je tu díky nízké úrovni světelného znečištění na nebi k vidění daleko více než ve městě.

A teď už slavné Phi Phi

Ráno jsou nejdříve trochu zmatky kolem odjezdu z hotelu, ale nakonec vše klapne a po osmé vyplouváme z přístavu k ostrovům Phi Phi. V lodi se různě suší záchranné vesty a já jen doufám, že je to pravidelná údržba. Jestli nějakým způsobem opravdu nechci umřít, tak je to utonutím.

U pobřeží Phi Phi Don, většího z dvojice ostrovů, přirážíme k větší lodi,Podmořský život u Phi Phi
Podmořský život u Phi Phi
kam přestupují cestující na Phuket, ostatní o pár minut později vystupují na molo; jen já mám na tričku speciální nálepku Day Trip a na lodi zůstávám. Ne na dlouho. Během pěti minut mi seženou místní loď s několika dalšími turisty a k těm se přidávám.

Mám trochu obavy, jestli mě průvodce jako přivandrovalce nebude nějak šikanovat, ale protože sedím vpředu, hned mi ukazuje nějaké zajímavosti a vše se zdá být OK. Obavy naopak nemám o program - říkám si, že buď to prostě budou ona nejčastěji navštěvovaná místa, jak bylo avizováno, a pak OK, nebo jsem se dostal k raritní skupince off-the-beaten-tracks a uvidím něco, co by mě třeba ani nenapadlo navštívit; a ta nej místa uvidím, až sem pojedu příště.

Projíždíme kolem Viking Cave, zajíždíme do několika zálivů s malými plážemi a nevynecháváme ani slavnou pláž Maya z filmu Pláž. Je to tady romantické, odlehlé, klidné - jen si to musíte umět představit bez těch stovek turistů kolem. Rozdává se oběd (ostré kuřecí kari, pikantní salát, rýže, ananas, meloun), pak je trocha času na procházku ve stopách Leonarda DiCapria.

Během výletu také dvakrát zastavujeme na šnorchlování - a je to super, spousta ryb všech barev a tvarů, spousta korálů... Z asi desítky lidí na loďce si překvapivě tuhle krásu užíváme jen čtyři; část z nás přitom řeší dilema plavek (taky mě nenapadlo vzít si je hned na sebe), na malé loďce moc možností k převlečení není a nechci se chovat nějak nevhodně; nakonec to symbolicky vyřeším staženým tričkem. Přijde mi ale směšné, jaké normy jsme si vlastně na sebe v rámci civilizace ušili.

Ještě zastávka na pláži s opičkami a jedeme zpátky na Phi Phi Don. Do odjezdu lodi zbývá asi hodinka, a tak zkouším v rychlosti stihnout vyhlídku; pár minut od cíle to vzdávám, nechci zmeškat loď, a tak už se jen věnuji bloudění po Tonsai Village. Celkově to tu vypadá docela příjemně, jen davy turistů, které se tu na malé ploše každý den vyvalí z lodí, musejí být o nervy. Proto prý milovníci klidu volí odlehlejší části ostrova.

Ze zájezdu mám celkově dobrý pocit; dvě holky z Dánska si cestou zpátky pochvalovaly, že koupily na tržišti samotnou cestu za pouhých 700 bahtů, ale ráno měly trable s odvozem (nedorazil, tak si braly svůj) a pokud člověk chce z Phi Phi v krátkém čase něco vidět, stejně si musí zařídit nějakou vyjížďku na loďce. Takže to za 200 bahtů i s obědem hodnotím jako zdařilou investici.

Stěhuji ledničku

Ve čtyři jsem zpátky na hotelu a protože mám ještě pořád na sobě kraťasoplavky, jdu si zaplavat do bazénu. Když se vracím, srážím se na schodech k pokoji se sličnou muslimskou recepční, která mě prý celý den shání; tuším, že to bude kvůli penězům, ale prý ne, jen jsem jí zapomněl říct, že mám pokoj za pouhých 600 bahtů a někdo si teď koupil podobný za 1000 a potřebuje mou ledničku. Lednička je mi k ničemu (nejsem socka, když budu chtít, zajdu si do baru :)), takže s tím nemám problém, ale slečna prý jestli bych jí nepomohl přístroj odstěhovat. Prima, ledničku jsem v Thajsku s mladou muslimkou ještě nestěhoval.

Ta se už od začátku uculuje - mám na sobě jen kapající plavky a přes záda tričko, ona je v šátku a v dlouhé sukni; ptám se jí, jestli si aspoň nemám vzít to triko, ale se smíchem mávne rukou. Žije v Krabi, ale tam ji pracovat nebaví, a tak je teď tady. Na novém pokoji se chlapík trochu diví, kdo že mu ledničku nese...

Zaplatím pokoj, vyzvednu netbook z trezoru (samozřejmě jsem na něj nedostal žádný lístek a byl jsem malinko nervozní, ale zase ne moc), koupím na zítra odpoledne (a přes noc) cestu do Bangkoku - až na Khao San za dohodnutých 650 bahtů a jdu si urovnat věci, nabíjet za dnešek takřka vybitou baterku do foťáku a udělat pár poznámek do deníku.

Ještě že vím, že je Valentýn jen komerční svátek. Jinak by mi mohlo být u večeře při západu slunce nad mořem na jihu Thajska docela smutno. (Už na Ko Samui jsem zvažoval možnost přivstat si na východ slunce, ale z technických důvodů jsem to zavrhl.) Dávám si v hotelovém venkovním baru krevety na zázvoru (80 bahtů, moc dobré, budu muset dosud opomíjený zázvor zařadit v Česku do své kuchyně) s rýží (20 bahtů) a colu (20 bahtů), pak si ještě dělám radost smaženými kousky banánu se zmrzlinou (80 bahtů, té zmrzliny to ale chtělo víc). Zamířím do obchodu pro něco na zítřek (a Wine Cooler na oslavu čínského nového roku), ale je to muslimský obchod, takže alkohol nevedou a pro jistotu nemají ani nic slaného na cestu. Naštěstí je kousek odsud speciální kšeft jen s alkoholem (za podobné ceny jako v 7-11).

Ještě zkouším posunout svůj zítřejší check-out z jedenácté na půl jednou, kdy mě tu má vyzvednout můj odvoz, ale dívají se na mě nehezky - jako by říkali, že si tady žiju s klimoškou, s ledničkou i s televizí za 600 v třílůžkovém pokoji za litr a teď chci ještě tohle. Ještě že mám náhradní plán: V jedenáct si skočím vedle do restaurace na oběd a akorát to vyjde.

Po troše váhání si kupuji kartu CyberPointu pro bezdrátové připojení k internetu (100 bahtů, 70 minut). Setřu barvu překrývající přihlašovací jméno a heslo, připojím se k nejbližšímu přístupovému bodu CP, zadám oba údaje a mám 30 dní na vyčerpání všech minut (prodávající číšník vyhrožoval, že se to musí vybrat najednou). Je to oproti předchozím připojením drahé, ale dneska se mi vážně nechce být bez internetu. Navíc bych byl bez spojení i zítra, protože do Bangkoku mám dorazit až pozítří brzy ráno.

Venku sem tam bouchne nějaká rachejtle, transparenty mého resortu slibují bujaré oslavy až do rána, ale nakonec vypadá večerní sešlost v baru velmi komorně. Možná jsem si měl dnešek naplánovat někde jinde, ale čínský nový rok bude koneckonců za rok znova (pokud samozřejmě Zemi nezničí Vogoni). Vzpomínám si, jak jsem jednou zažil jeho oslavy v San Francisku, a tam to opravdu stálo za to - průvod, hudba, vyzdobené ulice. Ale v San Francisku také žije největší čínská komunita v USA.

Jdu spát s tím, že dopoledne před odjezdem vlastně potřebuji stihnout jen balení, bazén a plánování, co vlastně podniknu v Bangkoku.


(16. 2. 2010 | PetrMa)


Autorem tohoto textu není redakce těchto webových stránek, ale jeden z uživatelů/ek: PetrMa (kliknutím na jeho/její jméno přejdete na jeho/její domovskou stránku). Chcete-li si zde také vést deník nebo sem psát články, zaregistrujte se/přihlašte se na této stránce.

Předcházející článek: <<< Thajsko 2010: Jen víno, ženy a zpěv <<<
Následující článek: >>> Thajsko 2010: Oberou nás v klubu? >>>

Tento článek je součástí speciálu:

Thajsko 2010: Zápisky (a video) z ráje


Thajsko - Ko Samui

Thajsko nabízí snad vše, na co si vzpomenete: Horskou turistiku na severu, řadu památek roztroušených po celé zemi, nádherné pláže na jihu, bary, masáže... Jde navíc o bezpečnou zemi, do které již dnes není problém vyrazit nejen s organizovaným zájezdem, ale také na vlastní pěst, bez cestovky. My vám přinášíme zápisky z letošní cesty do Thajska - včetně nejdůležitějších cen i řady praktických postřehů. A nechybí krátké video.


 
 Poslat e-mailem Linkuj! Vybrali.sme
Komentáře, názory a rady

STERIPEN
Vidim, ze si scestovany, ale viem urcite aj to, ze sa ti nevyhli hnacky- prujmy z vody. Chcem ti pomoct a upozornit ta na super vecicku- sterilizacne pero na vodu. Strcis ho do vody a za 1 min. mas st...

>>> Číst a vkládat komentáře <<<


Anketa


©2009-2017 Slasti.cz, ISSN 1804-0640
Provozovatel: Bispiral, s.r.o., kontakt: slasti(at)slasti.cz | Inzerce: Best Online Media, s.r.o., zuzana@online-media.cz
O vydavateli | Pravidla webu Slasti.cz a ochrana soukromí