Posera #12: Pár zapomenutých drobností



Poslední díl povídání o tom, jak cestovat bez cestovek, už bude jen hodně stručný. Skoro by se mi chtělo napsat jen: Tak tohle bylo zhruba všechno to nejdůležitější, co můžete potřebovat na svých cestách. Ale přece jen si neodpustím ještě pár poznámek.

Předně mi to nedá, abych nenapsal, že mi nakonec ze všech cest přijdou jako nejzajímavější právě ty zážitky, které máme šanci získat díky svému způsobu cestování. Tím nechci říci, že chrámy s erotickými motivy v indickém Kjahuraho nejsou zajímavé, že se mi nelíbila poušť okolo San Pedro de Atacama nebo že mě netěšilo si párkrát zaplavat u pláží Phuketu. Určitě bych se neodvážil tvrdit, že Machu Picchu je nějaká tuctová atrakce, která ve mně nenechala hluboký dojem, nebo že mě nenadchly scenérie mexického Palenque. Ale...

Ale všechny tyhle věci bych označil za veřejné. Každý ví, jak vypadá Machu Picchu (aspoň z fotografií) a na webu si snadno najde obrázky souložících soch z Kjahuraho. Zažít to na vlastní kůži je samozřejmě jiné, ale pořád jde především o vizuální vjem.

Neveřejné zážitky

Svátek Holi, kdy nás Indové obarvili od hlavy až k patě jako velikonoční vajíčka, byl něčím úplně jiným. Spěchali jsme na vlak, přeplatili tuk-tukáře, protože nás nikdo nechtělKoupající se sloni na Srí Lance
Koupající se sloni na Srí Lance
odvézt, bránili se pomerančům a mandarinkám, které na náš tuk-tuk (ano, to je ta otevřená trojkolka) rozjaření lidé házeli - a samozřejmě všem těm stříkačkám, které na nás vrhaly další a další vrstvy barev. Šéf prodeje jízdenek zahraničním turistům - na nádraží - měl stříbrný obličej, ale moc dobře si pamatoval, že máme na přestup mezi dvěma vlaky „jen“ 6 hodin a že náš druhý vlak jede jen jednou denně - takže asi přivítáme informaci o osmihodinovém zpoždění prvního vlaku (a o tom, jakým náhradním vlakem máme jet a jak si zařídit výměnu jízdenek). Opravdu nás na nádraží našel a pomohl vše vyřídit - v další kanceláři obsazené lidmi s barevnými obličeji.

Pamatuji si, jak jsme byli to odpoledne naštvaní, utahaní a zaprasení. Ale stejně to bylo super. Stejně jako bylo super, když jsme se dostali pryč z vietnamských záplav, do nichž jsme vjeli při noční jízdě autobusem. Strávili jsme v nich celý den, druhou noc v autobuse a ještě celé dopoledne - než jsme pochopili, že s nějakým odjezdem to nikdo nemyslí vážně. Naši řidiči seděli u vedlejšího stánku a byli úplně namol, takže bychom s nimi ten den už určitě ani nikam dál jet nechtěli. A pak, jako na zavolanou, přijel pro někoho taxík. No, ono to zřejmě bylo na zavolanou, ale taxikář jaksi nemohl volaného najít. Jakmile jsme se s ním potkali, jednali jsme rychle. Však oni si volající zavolají jiného... (Zbývá dodat, že taxikář se do oblasti povodní dostal tak, že to vzal oklikou přes vesnici, kde byla voda tak mělká, že jí mohl projet. I když z mého pohledu voda rozhodně mělká nebyla a dodnes si pamatuji svůj strach, že tam auto zastaví a my se odtud nedostaneme.)

Dodnes také cítím v ústech zvláštní bramborovou placku plněnou bramborovou náplní, kterou jsme si spolu s Coca-Colou dali v nějaké ultralevné místní hospodě v Colombu na Srí Lance (tuším, že oběd vyšel asi na 25 korun pro tři lidi, ale už si to nepamatuji přesně) i na hotel ve stejné části světa, kde nás muslimští majitelé nechtěli ubytovat prostě proto, že ta dívka, která jela s námi, nebyla manželkou nikoho z nás (možná, že jsem to dříve zapomněl poznamenat, ale ne všechny naše cesty byly pánskými jízdami).

Asi bych si vzpomněl i na naprostou většinu místních lidí, kteří nás vezli stopem (i v kabinách nebo na korbách náklaďáčků) tehdy, když jsme se rozhodli svěřit do rukou osudu a netrápili se zbytečnými starostmi, jak se večer dostaneme z výletu v místě X do někdy velmi vzdáleného místa Y, ve kterém je náš hotel.

A dokážu si vybavit i to příjemné teplo na zádech, které se dostaví vždycky první den, kdy se z nejistoty najednou ocitneme mezi čtyřmi stěnami prvního hotelu. I ty první toulky neznámými ulicemi a příjemné úvahy, odkud začneme s ochutnávkou místní kuchyně.

A všechny tyhle zážitky - ty větší i ty úplně drobné - jsou čistě naše soukromé. Nezachycují je žádné fotografie - ani naše, ani ty, které lákají k cestování čtenáře katalogů cestovních kanceláří. A o řadu z nich bychom přišli, kdybychom jezdili organizovaně. I proto - a možná právě proto - mám nezávislé cestování tak rád.


(14. 11. 2009 | PetrMa)


Autorem tohoto textu není redakce těchto webových stránek, ale jeden z uživatelů/ek: PetrMa (kliknutím na jeho/její jméno přejdete na jeho/její domovskou stránku). Chcete-li si zde také vést deník nebo sem psát články, zaregistrujte se/přihlašte se na této stránce.

Předcházející článek: <<< Nakupování a smlouvání, aneb Posera #11 <<<
Následující článek: >>> Proč jsou všechna místa nejkrásnější – Poserův add-on #1 >>>

Tento článek je součástí speciálu:

Cestování bez cestovek: Levně a nezávisle


Sklizeň čajových lístků v horách na Srí Lance

Ty nejkrásnější zážitky z cest většinou nezachycují žádné fotografie. Patří k nim radost z nečekaně objevených krásných zákoutí, sendvič od pouliční prodejkyně spořádaný večer u památky, od níž už odešly hordy turistů i cesta místním autobusem či vlakem, kterými nejedete společně s dalšími turisty, ale s místními lidmi, pro které jste stejně zajímaví, jako oni pro vás. Vítejte ve světě nezávislého cestování očima Poserova průvodce...


 
 Poslat e-mailem Linkuj! Vybrali.sme
Komentáře, názory a rady

Zatím sem nikdo nevložil žádný komentář. Buďte první...

>>> Číst a vkládat komentáře <<<


Anketa


©2009-2014 Slasti.cz, ISSN 1804-0640
Provozovatel: Bispiral, s.r.o., kontakt: slasti(at)slasti.cz | Inzerce: Best Online Media, s.r.o., zuzana@online-media.cz
O vydavateli | Pravidla webu Slasti.cz a ochrana soukromí