Jamajka: Negril a sedmimílová pláž



Blíží se konec mého putování po Jamajce. Stojím na zastávce ve Falmouthu, okolo okénka je tu vánoční výzdoba se spoustou kulatých ozdob, a čekám na svůj bus. Za chvíli bych měl vyrazit na západní cíp ostrova, do Negrilu.

Uvnitř zastávky jsou i dva mladí Němci, 7 sedaček, z nichž na čtyřech leží německé batohy, na dvou ti dva a na poslední jakási starší paní. Checknu se, napiju se, checknu whatsapp a přemýšlím, že bych si mohl sednout. Než ale v tomto ohledu začnu podnikat jakékoli kroky, ozve se paní od přepážky a páru slušně vysvětlí, že zabrat víc než polovinu sedaček v čekárně vlastními bágly není úplně ten nejchytřejší nápad na světě. Mimochodem - když vidím jejich ohromné krosny, znovu jsem vděčný za low cost letenky, které člověka motivují balit úsporně.

Vyjíždíme s 15minutovým zpožděním, autobus je zpola plný, na každé dvousedačce někdo. Když vjíždíme do parish St. James, na silnici vidíme policejní hlídky. Je to zjevně součást aktuálních zvláštních opatření pro boj se zločinem.

Cestou si všímám několika rozsáhlých luxusních resortů, ze kterých zřejmě celou dovolenou nemusíte vytáhnout paty, případně jen výjimečně a s certifikovanou cestovkou, případně hotelovým taxi do nedalekého oploceného nákupního centra.

V Montego Bay už čeká téměř prázdný bus do Negrilu, tak rychle beru zavazadlo, přesedám a vyjíždíme. Je tu dost zima a i když trochu poladím výfuk klimošky, musím si vzít mikinu. A vůbec je to nějaký horší bus, nicméně net a wc tu jsou. Cestou mě zaujme luxusně vypadající resort Grand Palladium, který vzhledem opravdu vybočuje z řady. Doma se pak na něj ještě dívám a ukazuje se, že pouhé tři all-inclusive noci by tu výrazně překročily můj dvoutýdenní rozpočet na celou dovolenou včetně letenek :).

Jen tak...

Sedmimílová pláž
Sedmimílová pláž
Po příjezdu se chvilku dohaduji s taxikáři, 10 usd jim za poměrně krátký odvoz nedám. Jsou ochotní jít na sedm, jeden pak kývne na 6. V cíli ještě zavolá mé hostitelce a pak podle jejích instrukcí ještě kus popojede. Sedm drobných dolarů nemám, ale dám mu 6 a 100 J$ za ochotu. Je zjevně spokojený.

Ubytuje mě matka hostitelky a za chvíli vyrážím do městečka. Kupuji vodu a balenou zmrzlinovou tyčinku - nutno dodat, že běžnou zmrzlinu jsem tu skoro nepotkal, a také SIM kartu s 1 GB dat za 300 J$. Ubytko je totiž tentokrát bez netu a tahle cena je opravdu příznivá, jde o nějakou speciální akci.

Pak jdu ještě na kopeček do další části městečka. Tam se ke mně přidává zprvu přátelský průvodce a já ztrácím ostražitost. Dovede mě k sešlosti, na níž jeden chlapík kope u domu hrob (moc se mi to nezdá, ale vedle stojí druhý hrob, hned u cesty) a ostatní jedí, pijí a druží se. Pak jdeme o kus dál a já už bych opravdu raději šel sám, chvíli diskutujeme o odměně a pak už vyměknu a dám mu 150 J$.

Nakonec už mám dost hlad, nechce se mi nic hledat, tak zapadnu do fastfoodu Popeyes na combo s kuřecími kousky za 620 J$. No jo, já vím...

K večeru si jdu ještě zaplavat na jednu z mikropláži u silnice ve West Endu, kde bydlím, a pak už jen na pokoji marně zkouším zprovoznit v mobilu druhou sim. Ukáže se, že jeden slot má nalomený kontakt a celkovým výsledkem je, že už nefunguje datová komunikace ani v tom prvním (místní karta Digicell). Neptejte se mě proč, v síti jsem, data povolena, vše nastaveno jako prve. Zkouším volat na helplinku, ale tam je jen automat, tak to pro dnešek vzdávám.

Sedmimílová pláž

Probouzím se brzy ráno, internet zničehonic funguje, tak si něco vyřídím a jdu se dospat. O dvě hoďky později jsem zase offline.

Dnes je plán jasný: Mým cílem je Seven miles beach alias Long beach. Táhne se od města na sever a když jsem kolem ní včera přijížděl busem a taxíkem, vůbec bych to neřekl - od silnice ji totiž neustále dělí pás resortů a barů.

Chvíli jdu pěšky, pak mi zastavuje minivan nějaké cestovky a já chlapíkovi rovnou říkám, že chci route taxi. Nabízí mi cestu do města za 150 J$ a totéž k pláži (kus za Couples resort), což mi přijde fér, a tak nastupuji. Ráno jsem si musel přeprat kraťasy, neb jsem je v ubytku položil na kus špinavého nábytku a byly prostě nepoužitelné, a tak jedu rovnou v plavkách a triku (ať žije móda dlouhých plavek!).

Řidič mě vyhodí u jednoho z průchodu na pláž, já jsem teď v její poslední pětině, a tak se po ní vydávám k jihu. Je to fajn, pláž je docela pěkná, rozhodně nejhezčí, jakou jsem na Jamajce viděl. Sedm mil nemá, ale je to docela štreka. Dobré je, že je všude veřejná - i tam, kde na ni navazují luxusní resorty.

Občas si někde na pláži sednu, stavím se na pivo (420 J$), zaplavu si... Jako všude na Jamajce i tady mi každou chvíli někdo nabízí trávu, kokain a další drogy, občas nějaká holka masáž. Jedna z nich vypadá jako zvlášť dobrá obchodnice - v čistých bílých kalhotách a bílém triku vypadá trochu jako zdravotní sestra, přijde ke mně a přesvědčuje mě, že právě teď je čas na masáž. Přitom mi začne hladit ruku. I přesto, že je zatraceně hezká, se přesvědčit nenechám, mám teď chuť se jen tak toulat po pláži.

Negril
Negril
Když se dost poflákám, zapátrám, jestli bych v téhle turistické oblasti konečně nekoupil nějaké pohledy. V shopu s dárky v jednom resortu mají (za, jak jsem pochopil, standardní cenu 1 usd), ale moc se mi nelíbí, pak v krámku na pláži mají dva hnusné po třech dolarech, nakonec ale v nákupáku Time square, který je tu speciálně pro turisty s cenami uvedenými rovnou v dolarech, mají docela pěkné a ještě navíc o trochu levnější. Drobné americké dolary s sebou teď nemám, jamajské dolary mi téměř došly, ale za příplatek 50 centů můžu zaplatit kartou, což beru. A ve vedlejším obchodě řeším další potenciálně doslova palčivý problém - téměř mi došel opalovací krém a tady mají ideální malé balení třicítky jen za 7 usd (made in USA). Hned naproti je stanice Knutsford Express, a tak rovnou koupím i jízdenku na čtvrtek do Montego Bay (1800 J$).

Trochu mě vyděsí SMS s pohrůžkou, že jestli nezaplatím 4000 J$ dluhu, tak mě odpojí. Moc nechápu, kdo mi ji poslal, a tak ještě v office busu zkoumám na netu, jestli je to někdo nějak spolčený s mým operátorem. Pak se ptám i holky, co tam prodává jízdenky, a ona, že to je místní dodavatel elektřiny. OK, pouštím to z hlavy. Zřejmě jsem dostal číslo po nějakém neplatiči.

Doprojdu zbytek pláže a cestou k ubytku koukám po něčem k snědku. Pak se rozhodnu, že zamířím do vyhlášeného Rick Cafe, které jako atrakci doporučuje Lonely Planet i onen manželský pár z UK, který už jsem zmiňoval.

Kus od ubytka chytám route taxi za 150 a před půl pátou jsem v cíli. Vyhlášená místní atrakce, skákání z útesu do moře, je právě v plném proudu, lidí jsou tu stovky. Je mi jasné, že to tady bude turistická past se vším všudy, ale jsem s tím smířený. Dávám si kuřecí jerk špíz s trochou zeleniny a pivo, celkem za nějakých 2500 J$. Kdyby mě teď tak viděli všichni ti prudiči, se kterými jsem smlouval o každou padesátku, jak tady rozhazuji „jejich“ dýška!

Okolo půl šesté začíná hrát živá kapela, reggae samozřejmě, pár lidí tancuje, někdo fotí západ slunce... Okolo šesté se bar vyprazdňuje, odjíždějí zájezdoví turisté. Ještě chvíli poslouchám, pak krátce mrknu po okolí a chytám route taxi za 150 J$ zpátky.

Manželka pro Radka

Včera jsem vybral z bankomatu 5000 J$, ale zjevně jsem podcenil náklady na Rick Café. Snad už většinu výdajů zvládnu s kartou a s drobnými americkými dolary.

Dnes mám v plánu flákání. A to hned poté, co splním poslední zásadní úkol cesty, totiž odeslání pohledů na poště. Pak dojdu na Seven miles beach a plácnu sebou do písku, což v nepravidelných intervalech střídám s koupáním. S sebou mám jen voděodolné pouzdro na trochu peněz, vodu a opalovací krém, takže se nemusím obávat, že by mi někdo něco odcizil.

Vlny jsou dnes docela velké, postupně se zatahuje, tak se aspoň nemusím koupat v triku. Mazání krémem by tu ale zřejmě nebyl problém, když se po jednom koupání, kdy zase svítí slunko, domazávám na ramenou, kolemjdoucí masérka se nabízí, že mi pomůže. S úsměvem a s díky odmítám, záda teď mazat nepotřebuji a zbytek zvládnu sám.

V raném odpoledni jsem už dost vyflákaný, a tak zamířím k domovu. Cestou se zastavím v Baru Negril - to je informace důležitá hlavně pro R, protože tu na něj čeká nevěsta. To je tak: Objednám si jerk pork, festival a colu, jsem tu jediný klient a barmanka se se mnou dává do řeči. Jestli jsem tu sám, proč a tak. Zmínka o M, která se mnou nechtěla jet, ji pak přivede k otázce, jestli nemám nějakého fajn single kamaráda, že někoho hledá, prý na dlouhodobý vztah. A tak si vzpomenu na R a říkám jí, že ano, a co mu o ní mám říci. Tak prý - je jí 26, sem se přestěhovala z Ocho Rios, chce zůstat na Jamajce, ale za manželem se klidně odstěhuje do Evropy. Prý bude mít on ve všem hlavní slovo. Jen jí musí být věrný, jinak bude pekelný rozvod. Nemám s sebou foťák, abych měl pro R foto, ale slibuji, že až s ním půjdu později kolem, uděláme focení.

Doma se sprchnu a jdu se projít na kopeček nad West Endem. Chvíli prší, ale za chvíli je po dešti. Když cesta končí, chci se vrátit, ale chlapík u nedalekého domu mě přesvědčí, že ztrácející se pěšina v lesíku se dá projít. Podle mapy to má být jen pár set metrů. Nejdřív po lehce zarostlých velkých ostrých kamenech, pak křovím a nakonec travou a křovím... Vrátil bych se zpátky, ale utěšuji se, že to tady už už musí být. Nakonec přece jen poškrábaný a posypaný nejrůznějšími úlomky a kusy pavučin vylézám na cestě.

Očistím se a koukám, že jen pár set metrů odtud je Rick Café - a právě se blíží čtvrtá. Tak tam ještě jednou mrknu.

Dnes je tu daleko méně lidí a také se daleko méně skáče. Po chvíli se rozhodnu vrátit. Chytím na cestě route taxi a za pár minut a 150 J$ jsem ve městě. Udělám ještě pár fotek, stavím se v Hammond's bakery pro kuřecí pattie, udělám drobný nákup v místním supermarketu a stavuji se v Baru Negril na focení. Barmanka mě vidí už z dálky, vstává a aranžuje se, s fotkami ale pořád není spokojená. Nakonec se jde na toaletu upravit a fotky u palem jsou konečně ty správné. Chce mi dát pro R číslo, ale říkám jí, že to by to měl moc snadné, že mu dám jméno baru a ať si ji pěkně najde. Se smíchem souhlasí. Takže co, R, bude happy end?

Zpátky do Montego Bay

Ráno vyrážím ještě naposledy na pláž, dnes je moře klidné, ideální na plavání. K polednímu se zatahuje a chvílemi poprchává. Cestou na bus si v Burger Kingu kupuji na cestu nějaký kuřecí sendvič za 350 J$ a ve 13 hodin můj Knutsford Express vyráží směr Montego Bay. Je zataženo a přes tmavá okna busu vypadá obloha doslova zlověstně. Na plážích jsou v plném proudu přípravy na vánoční party.

Po půl třetí jsme na místě a protože ubytko oficiálně začíná od tří, jdu do něj pěšky. Tentokrát je to na kopci nad městem, abych poznal zase něco jiného. A abych si cestou užil výhledy.

Majitelka mi polohu domu už dříve mailem dobře popsala, tak jdu skoro najisto, po paměti. Tady by to mělo být. A opravdu, vidím vlevo separátní vchod do domu s klíči ve dveřích, jak to mělo být, jen ten dům vypadá nějak jinak než na fotce. Ptám se procházející paní, kde je adresa, kterou hledám, a ona mě pošle někam dál. Tam mě dělníci pošlou ještě dál. A už vidím číslo 14, vypadá to jako na fotce, na terase chlapík řeže dlaždice, tak otevírám branku a jdu dovnitř. Chlapík mě vidí, vypíná řezačku, vysvětluji mu, proč tu jsem a on mě upozorňuje, že jsem v úplně jiné ulici a posílá mě dál. To je tak, když už si člověk začíná myslet, že se někde trochu vyzná.

A tak pokorně vytahuji mapu a po dalších 500 metrech jsem na místě. Pěkně jsem to tady obešel.

Ackee and saltfish

Humorná vsuvka je za mnou, ubytuji se a jdu dolů do města. Projdu ještě pár míst, kde jsem prve nebyl, i ta, kde ano. Na hlavním náměstí nad kašnou už se chystá vánoční strom. Drobně nakoupím, teď už za usd, lokální peníze mi skoro došly, a chystám se splnit poslední úkol, který jsem dlouho odkládal - totiž ochutnat místní snídaňovou specialitu - saltfish and ackee. Cestou jsem potkal hospodu, kde ji prý připraví kdykoli, tak si ji dám k večeři. Vím, že ke snídani bych to nedal - a trochu pochybuji, jestli to dám k večeři, ale jsem ochotný těch 650 J$ risknout.

Je to kupodivu docela dobré. Plod ackee chutná po tepelné úpravě hodně podobné, jako smažená vejce, a i ryba se k tomu hodí. S rýží, fazolemi a trochou nějakého salátu je to fajn večeře.

Ještě si trochu projdu ulice města teď potmě a vydávám se k ubytku.

Moc se mi nechce šlapat zpátky do kopce a s ubývajícím pouličním osvětlením má chuť ještě klesá, ale všechna route taxi jedoucí mým směrem jsou beznadějně plná. Nakonec se zastavím u vjezdu do nějakého areálu a čekám, jestli přece jen s route taxi nebudu mít štěstí. Po chvilce ale z areálu vyjíždí černé SUV a v něm sympaťák, který se mě ptá, kam jedu. Říkám mu to a on, ať si nasednu. Ptám se za kolik. Mávne rukou a zopakuje, ať si nasednu, že mě tam prostě hodí. Jasně, že si pamatuji na všechny ty rady, nalézt k nikomu do neoznačeného auta, ale nasedám. Teprve teď si všímám, že má chlapík vzadu na sedačce malou dceru.

Říkám mu, kde mi má zastavit, vystupuji a on se na mě starostlivě dívá: Jak daleko ještě půjdeš pěšky? Říkám, že jen přejdu silnici. To ho uspokojí a teprve teď se s autem otáčí a vrací se zpátky.

Přijdu k ubytku a ze tmy na mě vyběhnou dva psi. Přiznávám, že se psů docela bojím, a představa, jak tu hledám doktora s injekcemi proti vzteklině, se mi pranic nelíbí. Ustupuji. Po chvíli se zkouším vrátit, ale jakmile projdu bránou za plot, jsou zase u mě.

Zkouším volat přes plot, marně. Volám majitelce, ale ozve se jen hlasová schránka. Co teď? Stojím v temné ulici a nemůžu se dostat do noclehu. Nakonec rozsvěcím na mobilu svítilnu a hrdinně vyrazím za plot. Tentokrát mě psi nechávají být. Svižně projdu druhou brankou, radujíc se, jak jsem to zvládl, a tady čekají další dva psi. Rychle přiskakuji ke svým dveřím, odemykám a zavírám je za sebou. Uff.

Další věc, která mě moc netěší, je zjevný fakt, že jsem v domě na téhle ulici sám. Když ti psi nezastavili mě, tak už nikoho.

No nic, dám si sprchu a začínám se zlehka balit na odlet, když vtom přijíždí k domu auto a v něm majitelka se synem. Vycházím za ní před dům... Byli po nějakých předvánočních akcích, omlouvá se za vypnutý mobil, ujišťuje mě, že jsou psi v pohodě a nabízí, že kdybych zítra potřeboval zůstat o hoďku déle, než do jejích standardních jedenácti, není problém.

Poslední hodiny

Ráno se sbalím, seběhnu do města, koupím pár drobností k zakousnutí do letadla a chystám se koupit si ještě v KFC něco k obědu, co si zakousnu cestou u moře.

Jen si objednám, v KFC se něco zle pokazí. Nejprve nevydávají vůbec nic, pak jim objednávky zůstávají na pultě a nakonec začnou vydávat čísla kus za mnou. Kdybych v tom byl sám, musel bych si myslet, že je v tom nějaká ošklivá rasová diskriminace, ale pár dalších lidí tu má stejný problém. A běloch jsem tu, jako obvykle, jediný.

Postupně se hlásíme o svá práva, dozvídám se, že mám počkat ještě dalších deset minut. A to jsem si myslel, že KFC je tu sázka na jistotu. Ještě, že mi letadlo letí až ve 4.30.

Po pětatřiceti minutách jsou mé kuřecí kousky, hranolky, jablečný koláč a kelímek na colu konečně připraveny. A pak, že fastfood. I tak je ovšem teprve čtvrt na dvanáct, takže mám spoustu času sníst koláč a kolem moře vyrazit do Old hospital parku naproti mému původnímu ubytku.

Je pod mrakem, příjemné teplo, tak akorát na cestu. V Old hospital parku se zase chystá nějaká akce, ale klid na oběd tu mám.

Po poledni se vydávám dál po Hip Stripu, až na jeho konec. Cestou mi, jako obvykle, pořád někdo nabízí drogy a taxi. A já, jako obvykle, odmítám.

Na letiště mi z konce Hip Stripu zbývá asi kilometr, takže už to klidně dojdu. A za chvíli jsem na místě.

V letadle nás ještě všechny čeká příjemné překvapení, Eurowings v rámci nějaké akce na tomto letu rozdávají večeři i snídani všem jako dárek. A i tentokrát je v letadle dost volných míst, takže mám zase dvě sedačky pro sebe.

Tentokrát letíme na čas a ráno jsem v Mnichově. Žádný šikovný bus do Prahy mi nejede, a tak za 11,60 eur dojedu S-Bahnem na Marienplatz, kde si projdu vánoční trhy. Brrr, to je zima! A je přede mnou poslední úsek cesty, vlakem do Prahy.

Petr Mandík


(20. 12. 2018 | redakce2)


Předcházející článek: <<< Jamajka: Svítící plankton a dům na kopci <<<

Tento článek je součástí speciálu:

Jamajka: Tipy na cestu a krátký cestopis


Ocho Rios

Letenky na Jamajku bývají velmi levné, takže lákají k návštěvě tohoto pozoruhodného ostrova.  Cestování po téhle zemi se spoustou vodopádů, karibskými plážemi a zajímavou přírodou ale má i svá úskalí. Tady je několik postřehů z cesty po Jamajce i několik praktických informací na cestu.


Facebook Twitter Google+
Komentáře, názory a rady

Zatím sem nikdo nevložil žádný komentář. Buďte první...

>>> Číst a vkládat komentáře <<<


Anketa


©2009-2019 Slasti.cz, ISSN 1804-0640
Provozovatel: Bispiral, s.r.o., kontakt: slasti(at)slasti.cz | Inzerce: Best Online Media, s.r.o., zuzana@online-media.cz
O vydavateli | Pravidla webu Slasti.cz a ochrana soukromí