Není to tak dávno, co se v nabídce Ryanairu objevily velmi levné letenky do černohorské Podgorici, a to z polské Vratislavi nebo z Berlína. Obě letiště jsou z Česka slušně dostupná, což mě přimělo začít plánovat zase jeden výlet... Nakonec ale všechno dopadlo trochu jinak. Do Černé Hory jsem se totiž vypravil z chorvatského Dubrovníku.
Historický Dubrovník z nadhleduJestli se tímhle směrem chystáte vypravit, třeba se vám bude hodit něco z mých poznámek z téhle krátké výpravy. Sem tam uvádím pro představu i aktuální ceny, a to jak v Chorvatsku, tak v Černé Hoře.
V polovině června jsem se pracovně dostal do Dubrovníku, který je od černohorských hranic coby kamenem dohodil. Proč tedy letět tam a zase zpátky, když bych mohl návštěvu Černé Hory zvládnout odsud? Prodloužení letenek se nezdálo být problematické, a tak měním plány...
Tak jednoduché to ale nakonec nebylo: Den před odletem se dozvídám, že ČSA zrušily můj nedělní zpáteční let, a tak musím cestu buď o tři dny zkrátit nebo o dva prodloužit. Prodloužení se mi nehodí, budu tedy program komprimovat. To důležité naštěstí stihnu i tak. Jestli ale doteď platilo, že jsem při soukromých cestách ČSA preferoval, odteď se jim budu vyhýbat. ČSA letos některé lety ruší masivně a i tak jsou nevytížené, tj. zřejmě nejde jen o problémy s Boeingy 737 Max 8.
Dubrovník i akce v něm jsou super! (Detaily ke konferenci o IT ve finančnictví, která se tam konala, najdete, pokud vás tohle téma zajímá, tady.) Po dopoledních přednáškách nás jedno odpoledne čeká procházka starým městem za hradbami, vínko na vyhlídce nad městem a večeře v přístavu, druhý den pak cesta čluny na ostrovy Elafiti a do městečka Šipan. Cestou si užijeme i koupání u a v modré jeskyni, kde slunce ve vodě vytváří báječnou hru modrého světla.
Ve čtvrtek v noci oficiální akce končí a druhý den ráno se vydávám dál už po vlastní ose. V hotelu koupím za 12 kun (1 kuna = cca 3,50 Kč) lístek na MHD a vyrážím na autobusové nádraží. Ve městě vládne dopravní zácpa, a tak cesta místo plánovaných 20 minut trvá třičtvrtěhodinu, naštěstí ale mám dost velkou časovou rezervu.
Diskusní fóra varují, že místní autobusový terminál je něco jako peklo na zemi - autobusy jezdí pozdě, personál je neochotný a nepříjemný... Nevím. Na mě je slečna na informacích milá a usměvavá, nasměruje mě ke stanovišti busu a poradí mi i s odjezdem na letiště, který odtud ovšem plánuji až za pár dní. Protože mám ještě spoustu času, jdu se podívat na vyhlídku k nedalekému modernímu mostu Fraňo Tudžmana.
Na zpoždění jsem připravený, nakonec to ale není tak hrozné - vyjíždíme jen o půlhoďku později. Jízdenku jsem koupil přes web (eurolines.de), doplácím ale 2 eura za zavazadlo. Řidič pak po mně chce ještě vidět „ticket copia“, což, jak se po chvíli ukazuje, je druhá stránka jízdenky, kterou mám vytištěnou zvlášť. Holce na vedlejší dvousedačce ji vypíše ručně a poradí si dokonce i s klukem vepředu, který má jízdenku jen v mobilu, což k cestě podle informací na prodejních webech nestačí.
Cesta ve srázu nad mořem je dechberoucí, po chvíli už se ale střídají i další scenérie. Za hodinu jsme na hranicích, z chorvatské strany bez fronty. Vystupujeme a chodíme po jednom k okénku pasové kontroly. Za deset minut je hotovo, vracíme se do busu a jedeme dál. Nicméně z černohorské strany fronty stojí, nějakých šest autobusů za sebou a také osobní auta. Jsem tedy zvědav na návrat...
Hned za hranicemi přichází SMS s roamingovymi cenami. No jo, jsme mimo EU, takže je na čase přepnout mobil na pár dní do režimu letadlo. Tak, a teď černohorští pohraničníci. I tady stojí fronta jen z druhé strany. Člověka tyhle věci skoro až překvapí, v EU jim snadno odvykne... Za celou cestu nabíráme hoďku zpoždění, v Kotoru jsme tak kolem třetí.
KotorRychle se ubytuji, proberu s majiteli jejich problém s počítačem, na němž jsou zjevně nainstalována pirátská Windows, a vyrazím do města. Cestou koupím 1,5 litru vody (0,49 eur - což je tady oficiální měna). Pořádně si užiju historické centrum, pak si koupím kus pizzy za 2,50, pivo v plešce za 2 a k večeři jakési ultradlouhé pečivo se sýrem rovněž za 2 a pivo v supermarketu za 0,85. Jsem uťapaný, a tak jdu brzy spát...
Druhý den ráno před osmou, dokud ještě není velké horko, vyrážím na pevnost. Nejdřív ale přichází nákup snídaně - muffin v pekárně 0,50 - a posléze platba vstupného na cestu k pevnosti - 8 eur. Výhledy jsou odsud super - když uvidíte obrázky z Černé Hory, ty pořízené z téhle cesty mezi nimi pravděpodobně nebudou chybět. Kamenné hradby se táhnou odspoda stovky metrů vzhůru.
V přístavu jsou dnes velké dovolenkové lodě, vzhůru tak míří poměrně dost lidí, slyším hodně Ruštinu, Španělštinu a sem tam Němčinu. Ukazuje se, že malá část lidí vstupy obchází cestou na severozápadním okraji starého města, takže se do pevnosti dostanou zdarma. Já tudy naopak při návratu vycházím, chystám se totiž dál do hor.
Dojdu až k restauraci u Zanjev Do. Odtud se nabízí famózní výhled na celou Boku Kotorskou až k moři. Celou cestu tam i zpět se ale snažím dívat i pod nohy, narazil jsem totiž na dva hady - jednoho malého, ale druhý měl určitě aspoň metr, což už je na mě zbytečně velké zviřátko...
Národní park Durmitor u ŽabljakuRáno se na autobusovém nádraží u okénka ujistím, že je moje další internetová jízdenka ok, a pak už jen čekám, až venkovní obsluha vyvolá mojí cílovou stanici. Po chvíli přijíždí starší, zjevně velmi zkušený mikrobus, obsluha vyvolává Żabljak, nakládáme zavazadla (1 euro) a přesně na čas vyjíždíme. Trochu mě překvapuje, že řidič telefonuje s mobilem u ucha a do toho kouří (naštěstí jde kouř jeho okénkem hned ven), ale inu: Jiný kraj...
Krajina je hornatá, kochám se výhledy, třeba před Nikšićem jezerem s nádherně zelenými ostrovy mezi okolními kopci. V Nikšići je pauza na WC a občerstvení. Perličkou je, že při odchodu z terminálu je třeba si bezplatně vyzvednout čárový kód pro obsluhu u turniketu na přepážce Western Union, jen tak se lze dostat zpět k autobusu. Ne, neptejte se mě proč. Po 15 minutách jedeme dál.
Za Nikšićem začíná pršet, ale v horském středisku Žabljak už je jen zataženo. Projdu se okolím, mrknu na malebný hřbitov i na velkolepý památník hrdinů a stavím se v restauraci v centru na pivo, polévku a pečivo (6,50 - ne, není tu levno). Pak ovšem dostanu chuť na nějaké klasické balkánské maso, to tu nemají, takže to vyřeším čevabem v housce u stánku za 2 eura.
V ceně ubytování je snídaně, která, jak se ukazuje, se skládá z toasťáku, paštiky a mléka. Hm, to mi úplně nevyhovuje. Na náměstí ovšem funguje pekárna, kterou vlastní dva srbští manželé (kteří fandí Velkému Srbsku, jak říkají), a tak si tu kupuji za 2 eura velkou buchtu, čaj a velký rohlík na cestu. Snídám na prosluněném náměstí a je to parádní začátek dne.
Pak už je mým cílem Crno jezero. Zaplatím 3 eura za vstup do národního parku Durmitor, pobiju pár neodbytných komárů a za chvíli jsem tam. Super! Obejdu vodu kolem dokola a mým dalším cílem je jezero Zminje. U něj se má nacházet i vyhlídkový bod na hory, cesta je ale zarostlá a nikdo, kromě mě, k němu nemíří. Rozhodně to ale stojí za to, pohled odtud je skvělý.
A co teď? Tak třeba nahoru na Crepulj poljana. Další výhledy na hory, další nádherná příroda. Dál nahoru se mi nechce, cítím ještě koleno z výšlapu nad Kotor, a tak se pomalu vydávám zpátky. Pak mě ale zláká zajít se ještě podívat k lanovce pod Mali Štuoc, která jezdí do cca 1770 mnm. Je mimo provoz, cestou nahoru (prostě neodolám, ten kopec je jako magnet) se ukazuje, ze na lano spadl strom - a u horní stanice pak vidím, že ani sedačky zrovna nejsou v provozuschopném stavu.
Žádní další turisté tu nejsou, ale hospoda na vrcholu je překvapivě otevřená. Tu colu si zasloužím, byť za 2,50 :-). A právě nastal čas i na zbytek 30centoveho rohlíku z pekárny.
Cestou zpátky začíná pršet, nejdřív trochu, pak už je to na deštník a nakonec navlékám nepromokavou bundu. Jdu po lesní silničce, sem tam mě mine nějaké auto - a ve čtvrtém nebo v pátém z nich sedí kluk s holkou z Paříže, zastavují mi a hází mě do centra Žabljaku. Mimochodem: Ráno byli raftovat v kaňonu, prý to bylo super, chystali se ještě trekovat, ale počasí je zahnalo zpět. V Černé Hoře jsou na 14 dní, z toho čtyři v Žabljaku, takže si tu všechno pořádně užijí.
V pekárně, kde jsem ráno snídal, si kupuji buchtu a velký rohlík na zítra - a také espreso s baklavou ke sváče. Dohromady za 2,80. A k večeři osvědčené čevabi. Ještě si dám krátkou večerní procházku po Žabljaku a je na čase se zase balit.
Ráno se dobalím a v 8.35 už stepuji na zastávce. Starší turistka mi líčí problémy s cestou z Kotoru, kdy prý autobus kvůli trablům s motorem vůbec nepřijel, a tak se čekalo, až se sejde 5 lidí a pak pro ně vypravili náhradní vozidlo. V napětí čekáme, jak to bude dnes, ale náš bus firmy Radulovič brzy přijíždí a s minimálním zpožděním vyráží na cestu. Cena je jen 8 eur a je docela plno.
A zase si užívám výhledy na hory kolem. Před půl dvanáctou jsme v Podgorici. Ubytko mám tentokrát v apartmánu poblíž autobusáku (stejně jako ta ostatní přes Booking.com za v přepočtu +/- 500 Kč na noc), takže se můžu rychle ubytovat a vyrazit do centra.
U autobusáku potkám údajného utečence ze Sýrie, žebrá o peníze na cestu do Německa, ale tak nějak mu nevěřím ani slovo. Jsem z toho vlastně trochu rozmrzelý: Ta spousta žebráků s vymyšlenými historkami má za následek, že kdyby někdo opravdu potřeboval pomoc, možná by se jí nedočkal. Ale tak nějak nevím, co s tím.
Přichází na mě hlad, stavuji se tedy v blízké hospodě - na pljeskavicu se salátem a s hranolky za 2,50 a na pivo za 1,20. Tady jsou ceny lidové a jediným mínusem je fakt, že pivo je lahvové. Mimochodem: Vedle u stolu sedí dva kluci, každý se sklenkou vína, což je pro návštěvníka z Česka dost nezvyklý pohled :).
Dojdu do čtvrti Stara Varoš s historickým sloupem s hodinami. A se dvěma menšími mešitami. Mrknu k paláci Kralja Nikole, pak projdu hřbitov a vylezu na kopeček nad ním v očekávání parádních výhledů, které se ovšem téměř nekonají, neb je vrchol zarostlý a původní vyhlídka zanedbaná.
Co teď? Tak třeba Kraljev park, pak pohled na starou pevnost i na nový most a mrknu i na zjevně nový a celkem velkolepý chrám Kristova vzkříšení, okolo nějž se nachází plácek na kolotoče, které ovšem právě odjíždějí. Cestou si kupuji půllitr coly a ledový čaj, každé za +/- 65 centů; je horko a žízeň.
Musím uznat, že tohle město není žádný zázrak, ale hory kolem, z nichž část je zjevně už v Albánii, jsou nádherné. Kromě hor mě zaujala i móda legin a tepláků, které tu nosí velká část krásnější půlky lidstva.
Stavím se v hospodě na třetinku točeného Nikčička, větší nemají, nechal bych se ukecat ještě na jedno, ale nikdo mě neukecává, a tak jdu dál. V Mall of Montenegro si za obvyklých cca 0,50 koupím 1,5 litru vody, vyberu si v pizzerii nějaké pečivo, které je prý ale staré (oceňuji, že mi ho přesto neprodali) a čerstvé nemají, a tak si jen cestou, když konečně trochu vyhládnu, koupím na ulici za euro kus pizzy a vedle v obchodě 0,5l plešku vychlazeného Nikšička. Je čas jít spát, ráno brzy vstávám.
Autobus firmy Božur vyjíždí přesně v 6, k jízdence (tentokrát koupené na autobusovém nádraží) zase doplácím 2 eura za batoh. Jedeme okružní trasou přes Sutomore, Petrovac, Budvu, Tivat, Kotor a Herzeg Novi, takže se mi cestou zase nabízejí skvělé výhledy, tentokrát i na Skadarské jezero a později na mořské pobřeží se známými černohorskými přímořskými letovisky.
Tentokrát je bus poprvé klimoškou vychlazený tak, že se mi hodí svetr, který s sebou pro tyhle případy stále vozím v příručním batůžku. Sem tam někdo vyběhne na zastávce na záchod, oficiální pětiminutová pauza je ale až po 2,5 hodinách v Kotoru.
V 10 hodin jsme na hranici, na černohorské před námi stojí jen jeden bus. Po deseti minutách vysedáme a ukazujeme u budky pasy, dostáváme razítka... Jsme hotovi za nějakých pět minut. Naštěstí se nepotvrdily zprávy, že je třeba předkládat potvrzení od policie o registraci v ubytování. Ověřoval jsem to i v jednom penzionu, prý už se to zadává elektronicky a papíry nejsou třeba, na různých webech byly ale informace dost neurčité. Každopádně jsem rád, že je odjezd bez problémů.
Na chorvatské hranici to vypadá hůř: Před námi stojí nejméně šest busů, dál dopředu nevidím. V 10.20 se řadíme do fronty. V 11.33 vjíždíme do Chorvatska - a do EU, ovšem. No, mohlo to být horší, že ano... Každopádně doporučuji tuhle zkušenost všem fanouškům czexitu.
Před půl jednou přijíždíme na autobusák v Dubrovníku. Ubytuji se hned naproti, tak to mam blízko dnes i zítra, omrknu busy na letiště a jdu se projít. Cestou si dám v malém bistru gyros kebab s colou za 50 kun.
Přemýšlím, co s odpolednem, a nakonec se rozhoduji vylézt na kopec nad přístavem s ruinou pevnosti Strinčjera. Je horko, ale výhledy super. Dojdu až skoro k horní stanici lanovky, kde jsme byli hned první den v Dubrovníku, tentokrát tu ovšem žádné občerstvení nečeká :-), a tak se vydám klikatou křížovou cestou dolů ke starému městu. Neodolám mu a znovu si ho pořádně projdu.
A neodolám ani malinovo-mascarponové zmrzlině za 10 kun - což je s ohledem na místo pěkná cena - a pak už se pomalu vydávám Dubrovníkem do ubytka. Na autobusáku si ještě za 50 kun kupuji lístek na zítra v 10.55 na letiště. Jezdí tam i MHD za 33, ale má výrazně řidší jízdní řád.
Druhý den ráno už jen vylezu kousek nad ubytko, abych se naposledy pokochal výhledy na moře a ostrovy kolem, stavím se dole na macchiato za 12 kun a už je na čase stavit se pro věci, přejít silnici a vyrazit na letiště.
V buse pro 48 cestujících sedíme 3, mé obavy, abych se do něj případně bez rezervace vešel, se tak ukazují jako liché. Vyjíždíme v 10:53. Na zastávce u dolní stanice lanovky ještě jeden člověk přistupuje, ale je to zjevně nějaký řidičův známý. Další lidé tu s kufry asi čekají na MHD.
A ještě trocha adrenalinu při jízdě nad vysokým srázem, snad řidiče nepostihne infarkt nebo mrtvice... Už aby tu jezdily autonomní busy...
Za 35 minut přijíždíme na letiště. Za 38 kun si tu dám bagetu se sýrem a pršutem k obědu, čímž se elegantně řeší jak problém přicházejícího hladu, ta otázka, co se zbylými kunami.
V letadle mám mít sedačku 13F, nicméně v našem Boeingu 737-400 se za řadou 12 hned nachází řada 17. Připadám si trochu jako Harry Potter. Letuška mi ale neporadí, abych zkusil prorazit opěradlo za řadou 12, ale prý si mám sednout kamkoli, kde je volno. Což je trochu nuda. Volím tedy aspoň řadu 17 s nouzovým východem. Není nad extra místo na nohy a pocit, že můžete při problémech z letadla rychle zdrhnout :-).
A zbývá už jen napínavá otázka, jak velké budeme mít tentokrát zpoždění. Tak tedy: hodinu čtyřicet. Prý za to mohou bouřky a hustý letecký provoz nad Rakouskem.
A ještě přidávám stručný plán cesty Černou Horou.
Tento článek napsal Petr Mandík, který je rovněž autorem knih Polepšovna pro čarodějky, Příště se zmrazit nenechám a Můj život s mimozemšťankou. Nenechte si je ujít!
