Pod pojmem Star Wars, tedy Hvězdné války, si zřejmě většina lidí představí slavný stejnojmenný film George Lucase. Řada prvků hvězdných válek ale existuje i v reálném světě a rozsáhlý vojenský výzkum s sebou přináší velké množství vedlejších, v běžném životě použitelných výsledků. O hvězdných válkách v realitě i o řadě zajímavých souvislostí přináší spoustu informací nová kniha Stanislava Kužela nazvaná právě Hvězdné války.
Stanislav Kužel, Hvězdné válkyJste-li fanoušky kosmonautiky, určitě byste si tuto knihu neměli nechat ujít. Pojďme se na ni podívat očima jednoho z nejpovolanějších, Milana Halouska z České astronomické společnosti:
"Nová kniha publicisty, novináře a spisovatele Stanislava Kužela nám představuje dramatický svět vesmírné špionáže a válečných manévrů, plánovaných i těch skutečných, odehrávajících se v kosmickém prostoru nad našimi hlavami.
Již od začátku kosmické éry lidstva, od okamžiku vypuštění prvních lidmi vyrobených strojů do vesmíru, bylo jasné, že o jejich využití bude mít zájem především armáda na obou stranách studenou válkou rozděleného světa. Vždyť to byly právě vojenské kruhy, ve Spojených státech i v Sovětském svazu, kdo do vývoje kosmických strojů a technologií vkládaly enormní finanční i lidské prostředky. A záleželo hlavně na tom, kdo přijde s jakým nápadem jako první a získá tím převahu nad svým soupeřem.
„Star Wars“, tedy „Hvězdné války“, jak zní titul této knihy, ale i filmové ságy režiséra a producenta Georga Lucase, nejsou jen klasickým pohádkovým soubojem Dobra se Zlem, ale v tomto případě úplně nepohádkovým vyřizováním si pozemských účtů mocností v kosmickém prostoru.
Kniha přináší velice podrobný a fundovaný pohled na oblast kosmické špionáže, prováděné pomocí družic, pilotovaných misí i orbitálních stanic. Na druhou stranu ale představuje i prostředky, kterými se obě kosmické mocností té doby snažily špionážním aktivitám z vesmíru bránit.
Velký prostor věnuje autor i vesmírnému zbrojení, především strategickým zbraním a zbraním hromadného ničení, které armádní špičky plánovaly (naštěstí opravdu většinou jen plánovaly!) umístit na orbitální dráhy kolem Země, případně kosmický prostor využít při jejich navádění a zamíření na cíle na území nepřítele. Představena je celá plejáda nesmírně drahých armádních projektů, sloužících k získání převahy, nebo alespoň k zastrašení nepřítele. Ale i projektů sloužících naopak k omezení vlivu soupeře na kosmickém válčišti.
Samostatnou kapitolu má v knize tak zásadní projekt sovětské kosmonautiky, jakým byly sovětské orbitální stanice Saljut, provozované střídavě v civilně-vědeckém a vojensko-špionážním provedení."
Projekt Orion Battleship předpokládal postavení dvou takovýchto bitevníků – jednoho pro oběžnou dráhu Země a druhého u Měsíce – i konstrukci menších lodí, které by sloužily jako dopravní lodě a bitevní křižníky, ne nepodobné těm z fantastických filmů a románů.
Samotná bitevní stanice měla dosáhnout hmotnosti až 10 tisíc tun. Menší plavidla s hmotností kolem 4 tisíc tun měla být poháněna výbuchy o ekvivalentu 5 kilotun, stanice pak náložemi o síle 15 kilotun TNT. Hlavním problémem ovšem byla doba životnosti tlačného štítu. Tedy nalézt takový materiál, který by se při termonukleárních explozích neodpařoval a přežil teploty desítky tisíc stpňů Celsia. Experimenty ukázaly, že pokud na šťít – ať už keramický, ocelový či hliníkový – bude nanášena vrstva grafitu, bude kov schopen krátkodobé teplotní šoky přežít.
V roce 1959 byl projekt převzat americkým letectvem pod názvem „Deep Space Bombardment Force“ (Dálkové kosmické bombardovací síly) a byly mu určeny priority.
Orion měl sloužit k rozvědce, ničení protivníkových balistických střel a družic, elektronickému boji a v neposlední řadě i k úderům proti pozemním nebo i lunárním cílům. K tomuto účelu měl být těžce vyzbrojen. Základní výzbrojí mělo být 200 raket s termojadernými hlavicemi W56 s ekvivalentem 1,5 tuny TNT, vyvíjenými pro ICBM Minuteman. K tzv. obranným prostředkům měla sloužit tři námořní děla Mark 42 o ráži 127 milimetrů, modifikovaná pro střelbu ve vesmíru a k obraně proti blízkým cílům, například uvažovaným nepřátelským stíhačům hnízda dvacetimilimetrových rychlopalných leteckých kanónů M61 Vulcan. Představa jako vystřižená s Lucasových filmů…
Kromě toho měly být na palubě dvě tzv. „houfnice Kasaba“ (Casaba Howitzer), v podstatě typ futuristického energetického „děla“, pracujícího na principu plazmové zbraně. Výbuch termonukleární nálože je zformován do úzkého paprsku o rychlosti částic asi 10 000 km/s, takže čas zbývající k obraně cíle je zanedbatelný. Úder tohoto svazku energetických částic má 85% účinnost a při dopadu na cíl obrovské destruktivní účinky, podobně jako zásah laserem. Teoreticky může zlikvidovat cokoli v okruhu šesti kilometrů. Kasaba je ovšem dodnes z technických a fyzikálních důvodů projektem nedokončeným, byť se zdá být ideálním prostředkem k obraně před útočícími balistickými raketami a jejich hlavicemi.
A ještě citujme z doslovu Vladimíra Remka ke knize: "S velkým zájmem jsem si přečetl nejnovější práci autora, který se ve své poslední (doufám že jen zatím „poslední“) knize prokázal mimořádné zaujetí vesmírem v tom nejširším a nejlepším slova smyslu. Tak, jak to prokazoval po více jak 40 let, po které se známe. Navíc dokáže velmi čtivě a srozumitelně přiblížit i odborné záležitosti širokému spektru čtenářů.
Považuji za velmi užitečné, že se tentokráte věnoval té části kosmonautiky, kterou označujeme za vojenskou. Z pochopitelných důvodů se to týká především supervelmocí – Spojených států amerických a bývalého Sovětského svazu, které do kosmonautiky jako takové a vojenské zvláště investovaly obrovské finanční prostředky. Není divu, raketová technika, která nám umožnila nakouknout do kosmického prostoru, byť zatím jen v těsném okolí naší planety, byla technika vojenská. A ti, kdo ji financovali, hleděli v létech studené války využít její potenciál především pro zastrašení, když ne k možnému zničení protivníka.
Jakkoliv si neumíme představit, kdo z rozumných lidí by si přál pokračování “Hvězdných válek“ a nasazení vyvíjených zbraní jako jsou orbitální stíhačky, bitevní stanice s lasery či částicovými děly, zůstává nesporným faktem, že i tato oblast přispěla k nesmírnému urychlení vývoje kosmických prostředků ať už jde o raketoplány, družicové stanice, ale i k civilnímu využití např. fotografických družic pro tzv. dálkový průzkum Země, umožňující odhalit nerostná bohatství i archeologické památky, o meteorologických nebo spojových (televizních) družicích ani nemluvě. Dnes můžete nejen telefonovat po celém světě díky kosmickým spojům, ale po internetu posílat videa, chatovat s přáteli a být, jak se dnes módně říká – stále on-line. A se satelitní navigací běhat třeba i po lese."
Kniha Stanislava Kužela Hvězdné války rozhodně stojí za přečtení. Jste-li rozhodnutí koupit si ji již nyní, můžete tak učinit přímo na stránkách vydavatele zde.
Říká se, že kniha je nejlepší přítel člověka. Ať už to platí i pro vás, nebo nikoli, pravdou je, že...