Poserův První den exotiky (8)

Tak jste konečně tady. Na letišti vás ovanul vlhký tropický vzduch (nebo jiný, to podle cíle vaší cesty) a vás čekají nejkritičtější okamžiky: První minuty na neznámém místě. Nevíte, jestli dnes budete mít kde spát, nevíte, co budete jíst, a každý, na koho se podíváte, vás nepochybně bude chtít ošidit (nebo vám to tak možná bude aspoň připadat).

Pokud na vás právě takové pocity padnou, pak vězte, že je to úplně normální. Dokonce si myslím, že je to přirozená reakce organizmu na nové, neznámé prostředí, ve kterém je třeba být ve střehu.

I když všechno samozřejmě není tak černé, jak se může v těchto chvílích zdát, je nepochybně pravdou, že první okamžiky bývají nejsložitější. Obzvlášť když třeba přiletíte pozdě večer a musíte si zařídit nocleh.

My to dnes většinou řešíme tak, že si během cesty v letadle vytipujeme oblast ve městě, kde chceme spát (nejlépe někde, odkud je blízko k místům našeho zájmu) a v ní konkrétní hotely. Dohodneme se na způsobu cesty (taxi, městská doprava) a případně na ceně, kterou budeme ochotni zaplatit. Informace o všech možnostech najdete ve svém průvodci, takže až potud není žádný problém. A mimochodem: V průvodci se zpravidla dozvíte i to, zda je výhodnější vyměnit si peníze už na letišti nebo až v nějaké směnárně ve městě.

Cesta z letiště

Pokud se z letiště vydáte taxíkem, je třeba počítat s tím, že vás taxikáři budou chtít obrat. (Nevzpomínám si na moc zemí, kde by to bylo jinak.) A je dost pravděpodobné, že první den se trochu obrat necháte. Naštěstí to ale nebude nijak zásadní problém – předpokládáme přece návštěvu některé ze zemí, kde „obrání“ znamená ztráty spíše v desetikorunách (či jedné stokoruny), nikoli ve stovkách či tisících (jako by tomu bylo při slušném „obrání“ v naší drahé Evropě).

Výhodné je, pokud s vámi cestuje nějaký drsňák, který chce
Indie 2005 - Marně ze sebe na nádraží smývám barvy ze svátku Holi hned od začátku zažít zemi opravdu na tvrdo. Pokud na cesty vyrazím s bráchou, je tím drsňákem on (i když na to nevypadá). Tak mě třeba přiměl, abychom ve tři hodiny ráno jeli z letiště v Dilí městskou dopravou, což obnášelo poměrně dlouhé hledání vhodného vozu MHD, v jehož průběhu jsme se mimo jiné marně pokoušeli nastoupit do vojenského autobusu (no, říkali jsme si, proč jsou tady asi autobusy zamřížované?). Jízda byla super (až na ty komáry a lidi co nám v narvaném vozidle tančili po báglech), dodnes na ni rád vzpomínám.

V Mexico City bylo jediným zpestřením noční cesty z letiště uzavření jedné z linek metra, takže se zhroutil náš pečlivě připravený plán přestupů. (Plán metra jsme měli už z Prahy – někdy plánujeme i do takových detailů). Nevím, kolik jsem v té době uměl španělských slov, ale tipoval bych to hodně pod 50. Přesto jsme se s místními bezvadně domluvili, ti nám ochotně poradili a my jsme zdárně dojeli na Zócalo (hlavní náměstí).

Na Srí Lance jsme si rovnou na letišti najali taxík na dvě třetiny pobytu. Stálo nás to sice spoustu smlouvání (někdy prostě místní nechtějí na naše ceny z dva roky starého Lonely Planet dlouho přistoupit) a pár kousanců od komárů (smlouvalo se venku), ale nakonec vše dobře dopadlo a s naším řidičem jsme byli i po 10 dnech naprosto spokojeni.

V Hanoji na nás řidič zkoušel trik se zaplacením mýtného (které prý není v ceně jízdy), ale my jsme něco takového na základě čtení Lonely Planet očekávali, takže jsme prostě jen pár minut počkali, dokud si to nerozmyslel. V Limě jsme naopak smlouvali příliš málo (respektive jsme potmě neviděli na výrazně levnější druhé stanoviště) a přišli jsme tak asi o 200 Kč (70 Kč na jednoho – no, to člověk nějak ustojí :-).

Výhodou městské hromadné dopravy je, že vás tam zpravidla nejspíš neokradou na jízdném, nevýhodou pak to, že se nejspíš nedostanete až přímo k hotelu. Pokud se stane, že je váš vybraný hotel obsazený (což se nám za všechna ta léta stalo opravdu jen výjimečně), taxikář vás většinou také ochotně zaveze jinam (dostane provizi).

V hotelu

Jakmile se ocitnete na recepci hotelu a recepční vám potvrdí, že má volný pokoj a navíc vyřkne přijatelnou cenu, nastal nejvyšší čas nechat si ukázat pokoj. Teď je tu totiž ten okamžik, kdy se rozhoduje, jak dobře nebo špatně budete bydlet. Byť může jít jen o jedinou noc. Dokud jste neřekli své Ano, všichni se budou snažit rychle řešit věci, které se vám nelíbí, vymění vám pokoj za větší, za ten s lepším výhledem, za nějaký méně hlučný a podobně.

Ne vše lze samozřejmě odhalit hned. Rozhodně ale doporučuji zkontrolovat koupelnu (často se vyplatí i pustit na zkoušku teplou vodu) nebo moskytiéry (jsou-li potřeba). Záleží jen na vás, zda v této chvíli budete věřit různým výmluvám nebo nikoli.

Nezapomeňte si také v hotelu zjistit, kdy je takzvaných check-out time, tedy čas, do kdy je třeba se odubytovat. Pokud vám nevyhovuje (někde to bývá třeba už desátá hodina ranní, jinde počítají jeden den ubytování prostě jako 24 hodin od příjezdu), zkuste si dopředu dohodnout čas jiný, případně - pokud vám to stačí - aspoň úschovu batohů na pár dalších hodin, kdy třeba budete ještě chtít chodit po městě. Pokud se neodubytujete včas, může se vám snadno stát, že po vás majitelé budou chtít zaplatit jednu noc navíc.

Většina ubytovávajících je nepochybně slušných a i ti méně slušní jsou ochotni napravit nedostatky nejpozději v okamžiku, kdy jim pohrozíte, že druhý den odejdete jinam (což je samozřejmě otrava, komu by se chtělo někam se stěhovat? – hrozba ale většinou postačí) nebo že budete chtít opravdu velkou slevu.

V indickém Nainitalu jsme nalítli chlapíkovi v Kholi Hotelu, který momentální absenci teplé vody omlouval výpadkem elektřiny. Teplé vody jsme se ovšem nedočkali ani druhý den – dostali jsme sice slevu, ale raději jsme šli jinam. I proto, že jsme byli dva dny na cestě a před ní jsme zažili pestrobarevný svátek Holi. Jeho oslavy spočívají v tom, že po sobě lidé stříkají na ulicích (i jinde) barvami – a nestříkají samozřejmě jen po sobě, ale i po vás. Nutno dodat, že barvy se smývají velmi těžko (ve studené vodě je to téměř nemožné) a další den se nám už s barevnými ksichty chodit prostě nechtělo. (Nejen proto, že už nás nebavily neustálé otázky místních, jak že jsme si užili svátek Holi.)

Pojďme ale zpět k prvnímu hotelu na cestě. Pro mě osobně je to vždycky radost. Jakmile totiž mám první večer kam složit hlavu, začínám si v nové zemi připadat trochu jako doma. A to je vážně super pocit. Tak super, že pokud současně není pozdě v noci a nejsem úplně mrtvý, nejvíc ze všeho mě láká vyrazit do ulic.

Mimochodem - když už jsme u toho ubytování. Jedna z nejčastějších otázek po našich návratech z cest míří právě na něj. Protože poslední tři roky jezdíme formou „pánské jízdy“ (bez drahých poloviček, které cestování odmítají), řada kamarádů i kolegů nás podezírá, že bydlíme ve tmavých špinavých špeluňkách (případně ve stanech) a myjeme se vedle v potoce. Otevřeně přiznávám, že na tohle jsme příliš pohodlní (a líní). Když si můžete připlatit dvacet nebo třicet korun na osobu a noc za teplou vodu a koupelnu na pokoji, tak proč byste - pokud tedy nejste nenapravitelní drsňáci - si to nedopřáli?

Jen abych byl úplně přesný: Třeba v peruánském Iquitos (a vzpomínám si ještě na thajský Phuket) bylo tak horko, že se na nás při dotazu na teplou vodu dívali opravdu překvapeně. Nakonec jsme vzali zavděk studenou a fakt to nebyl problém. Pak si vzpomínám na ještě, řekněme, velmi neútulný hotel Zamora kousek od Zócala v Mexico City, kde sice teplá voda byla, ale na chodbě u špinavého záchodu. A kdybych se snažil, určitě bych si vzpomněl i na pár dalších horších ubytování. Ale na druhou stranu: Je to opravdu jen o té lenosti. Třeba v onom Mexico City se nám už v deset večer prostě nechtělo hledat nic jiného. A vzdalovat se od centra města.

Tento článek napsal Petr Mandík, který je rovněž autorem knih Polepšovna pro čarodějky, Příště se zmrazit nenechám a Můj život s mimozemšťankou. Nenechte si je ujít!