Čeká mě několik pohodových dní. Kolem je moře, spousta barů, záplava masážních salonů, nabídek k výletům a super jídla na ulici i v přehršli restaurací. Masérky si vyberu podle osobních sympatií a ta druhá mi kromě masáže nabídne i happy ending (tak to aspoň nazývají v Lonely Planet). Ale nebudu předbíhat, nejdřív se přestěhuji pryč ze své špeluňky.
Ráno se stěhuji do nového bydlení s neuvěřitelně dobrým poměrem cena výkon. Zjišťuji, že kromě parametrů zjištěných včera nabízí i ledničku a balkónek nad ulicí k moři. Pouštím si klimatizaci a podle mapy v průvodci se rozhoduji zamířit ke kopci Khao Phlu ležícímu směrem do vnitrozemí ostrova. Plánek bohužel není moc podrobný, ale když dojdu na hlavní třídu, vydám se asi 300 metrů na severovýchod, pak odbočím na severozápad a dál už jen, kam mě cesta vede. Nakonec z asfaltové cesty uhýbám na hliněnou vedoucí vzhůru a po ní až k několika vyhlídkám.
V půl páté jsem zpátky na hlavní třídě, za 50 bahtů kupuji v hospůdce smaženou rýži s kuřetem (kam se hrabe na dosavadní pad thai) a Pepsi, za dalších 50 bahtů předraženou směsku ovoce (ale oceňuji, že mi dali dopředu ochutnat něco, co se jmenuje snad sablaka a tableka, píšu to ale s denním zpožděním, takže ty názvy budou hodně přibližné) zahrnující mimo jiné oblíbený rambutan i mango. A hurá do moře.
Z vln pozoruji prošedivělého padesátníka, jak se snaží pomáhat dívce na pláži se sbíráním škebliček (až později se od kluka z personálu vedlejší hospody dozvídám, že jsou to malé jedlé škeble jménem mossel. Úžasná romantika. Pokud ale mělo jeho snažení jiný cíl než nasbírat mušličky, pak se k němu zjevně nedostal, a po chvíli si se sklopenou hlavou odešel po svých.
Po spršce je čas koupit zájezd na zítra a vyrazit na thajskou masáž. Výlet kolem ostrova má několik variant, mnou vyhlédnutá má jen dvě - zcela shodné až na cenu 350 nebo 400 bahtů. Slečna v kanceláři naproti mému ubytování mi prý ráda objedná kteroukoli, ale zrovna dneska si tady na tu levnější stěžovali, protože se při ní nestihly vodopády. Rozhoduji se, která životní filozofie mi zajistí šťastnější chvíle - zda aktivní či pasivní. Rozhoduji se pro druhou možnost, tedy pro slepou víru. Utěšuji se tím, že spousta lidí v životě věří i daleko nepravděpodobnějším věcem, a že je to stojí daleko víc než 50 bahtů. Navíc jsme dohodnuti, že na další plánovaný zájezd mi dá 130 bahtů slevu.
S rozhazováním hned tak neskončím. Masážních salonů je tady plno, vybrat ten pravý bude těžké. Rozhoduji se vsadit na své nejoblíbenější kritérium, totiž na cenu. Pokud jsou všechny salony i jejich menu na první pohled stejné a masérky podobné, nedává smysl utratit za thajskou masáž někde 200 bahtů (60 minut), když nedaleko mého původního ubytování ji mají za 150. S tímto záměrem vyrážím směrem k vyhlédnutému salonu, ujišťuji se, že to nikde nevypadá nijak lépe, až přicházím k místu, které je na první pohled vkusněji zařízené, před ním sedí několik roztomilých mladých dívek ve slušivých růžových kalhotách a bílých tričkách a ta nejroztomilejší z nich mi dává do ruky lístek s nabídkou a zve mě dál. A tak se stane, že beru 40minutovou masáž za 200 bahtů.
Netuším, kde se v té drobné dívce vzala síla na všechny úkony, které se mnou prováděla, ale o 40 minut později odcházím důkladně promasírován od hlavy až k patě. Občas to někde zabolelo, ale největší strach jsem měl, když mi ležela u nohou (což není myšleno tak, jak to na první čtení zní) a chodidly mi masírovala stehna. Představa, že jí ujede noha, se mi nelíbila ani trochu. Jinak musím říci, že pozorovat ji při práci, stálo za to, a tak jsem byl rád, že jsem tentokrát nešetřil na nepravém místě. Tu dvacku navíc, co jsem jí pak dal, si rozhodně zasloužila.
Večer si dávám již tradičně jídlo na ulici - na trhu (tentokrát pad thai, výrazně horší než obojí minulé), kupuji v 7-11 vodu na zítra (Nestle za 14, připlácím dva bahty za značkovou vodu a mám pocit rozmařilosti) a bar s free internetem (resp. za 30 bahtů, které jsem tu dal za Red Bull).
Ráno na mě (už dvě minuty před plánovaným odjezdem) čeká klimatizovaný mikrobus, objedeme ještě pár hotelů a řítíme se k přes sto let starému chrámu
Medový karamel (v tom hrnci vlevo je ještě teplý, v balíčcích už ztuhlejší) Leam Suwanaram, pak k obrovskému Buddhovi, na vyhlídku, k šutrům ve tvaru mužského a ženského přirození a na opičí show. Při ní jedna opice na provaze sklízí kokosové ořechy a druhá se fotí s turisty. Oproti mojí poslední neplánované kostarické opičí show, při níž se se mnou opice na pobřeží rvala o batoh, byl tohle čajíček. Pak jsme se jště jeli podívat na mumifikovaného mnicha, který zemřel v sedě - a teď sedí před chrámem ve vitrínce. Kromě této zajímavosti se vyznačuje ještě tím, že předpověděl svou smrt. (Představuji si to asi tak, že v 79 letech pronesl: Já se té osmdesátky snad nedožiju. No - a nedožil se jí.) Cestou u jedné z atrakcí ochutnávám kokosový karamel se sezamem (ujde).
Zbývá už jen vodopád, kam se dá jet luxusně na slonovi za 600 bahtů nebo neméně luxusně 300 metrů dojít zadarmo. Volím druhou možnost. Zpátky fasuji jiný mikrobus, kde na mě vychází místo vedle velmi sympatické české dvojice, a tak se narozdíl od předchozích případů netvářím, že jsem Češtinu v životě nikdy nikde ani nezaslechl. (Uznávám, že je to trochu nefér; zatímco já si můžu vybrat, ke komu se jako ke krajanovi přihlásím, opačná strana tuhle možnost nemá. Ale takový už je život. Nespravedlivý.) Ukazuje se, že jsou v Thajsku poprvé, ale nejspíš ne naposledy, bydlí v severní části ostrova (za 2000 na noc) a na Samui letěli z Bangkoku na letenku, kterou si za 5500 bahtů koupili přímo na webu Thajských aerolinií. (Tolik praktické informace, snad se na mě nebudou zlobit, že jsem to tady vyzvonil.) K výletu samotnému není moc co dodat; kultuře je myslím na nějakou dobu učiněno zadost.
Vyřeším dilema rambutan versus mango (rambutan; a pak mango, pokud vás to zajímá), neodolám vábení moře a poté vábení sprchy. Koupím zájezd do mořského národního parku Angthonk (verze bez kajakingu, který mě neláká) za 1300 bahtů, po dohodnuté slevě za 1170 bahtů. A vyrážím si za 420 bahtů koupit vyhlédnuté vodovzdorné pouzdro na foťák. Nemá žádné vychytávky, prostě jen vinylová placka, která se celkem slušně přizpůsobí foťáku i výsuvnému objektivu a měla by vydržet bez zatopení do tří metrů. Používání ovládacích prvků bude zjevně komplikované, ale když to holt nepůjde, nechám si pouzdro na doklady.
Cestou na mě jako obvykle pokřikují masérky, prodavači obleků (Armani i jiných) a holky z barů; už jsem si navykl je většinou ignorovat, nebo jen pokývat hlavou či se usmát. U tržiště zase jedno hi, pak ještě jedno a další, tak se otáčím, ale v tu chvíli už je do mě zavěšená mladičká Thajka a jde se mnou po ulici. Tak tohle je nějaký kousek, který ještě neznám. Chvilku jen tak jdeme, pak něco plácnu, ona něco plácne, pouští se mě a zamíří do nejbližšího 7-eleven.
Protože jsem od snídaně nic nejedl (už jsem potřeboval trochu vyhládnout), dávám si na tržišti dva obrovské špízy, brambor a oblohu, celkem za 90 bahtů. Je to tu mezi turisty docela oblíbené jídlo a poté, co ho ochutnám, je mi zcela jasné proč.
Na tržišti také narazím na vypasený starší český manželský (odhaduji) páreček, který si dovolenou na Samui zpříjemňuje romantickým rozhovorem. Ona (naštvaně): "Tak hele, co ti zase vadí?" On (naštvaně): "Nic. Nic mi nevadí." Ona (naštvaně): "No něco ti asi vadí!" Pak už jsem naštěstí prošel dost daleko na to, abych neslyšel pokračování. Tak ať se vám tady líbí, vy dvě hrdličky.
Přemýšlím, co bych tak ještě podnikl, a nakonec se rozhoduji pro masáž. Chci zkusit změnu, a tak mířím ke svému včerejšímu původnímu cíli, ale moc se mi nelíbí ani podnik ani masérky. Tak jdu po hlavní třídě dál k jihu, až narážím na thajské masáže 40 minut za 150 bahtů. A už vychází ven sympatická, plnoštíhlá, hezky vyvinutá (jasně, uznávám, že je to nevhodný sexistický přívlastek, ale má pro další povídání určité opodstatnění) asi dvacetiletá Thajka a dohadujeme spolu, co a jak. Uvnitř je trochu přítmí (ale stejně jako většina těchto podniků má i tento velký prosklený výklad; jen thajské masáže (a některé další) se pak odehrávají na závěsy oddělených postelích).
Jsem zvědavý, jak se bude masáž v jejím podání lišit od té včerejší. Tentokrát pro změnu nedostávám žádné "spodní" kalhoty, a tak zůstávám ve svých. Masérka připravuje postel (čistý ručník), pak ještě někam tak na dvě minuty odběhne a vzápětí se ptá, jestli může začít. Říkám, že jasně, a už je to tady, takřka stejně jako včera; začínáme u chodidel. Po prvních pěti minutách se od nohou zvedne, nakloní se ke mně (či spíše na mě), a zeptá se, jestli chci fakt jen masáž - a že určitě můžu mít i něco jiného. Řeknu jí, že jen masáž; pak se postupně dozvídám, že se jmenuje Cat (jako kočka, zdůrazňuje), že je z Pattayi, ale už rok a půl pracuje jako masérka tady, že v sezóně má každá holka tak čtyři klienty za den (a když dělá od rána, tak i sedm; otevřeno je prý jako v 7-eleven), ale mimo sezónu třeba taky jen jednoho, dva či žádného.
Je mi celkem jasné, že i v tomhle byznysu je potřeba zvyšovat ARPU (Average Revenue Per User, tedy průměrný příjem na uživatele/klienta - to jen vysvětlivka pro ty šťastlivce, kterým se takové pojmy vyhýbají), až se divím, že v nabídce nejsou běžně i další add-ony, za které by si řada klientů jistě ráda připlatila. (Mimochodem: Vzpomínám si na jednoho kamaráda (raději nebudu upřesňovat identitu), který mi líčil, jak po rozchodu s přítelkyní zašel na rande s několika kamarádkami těsně po třicítce, z nichž ne zcela zanedbatelná část projevovala v rámci vztahu nepokrytý zájem jen o to, aby si co nejdříve pořídili dítě a on ji co nejdéle živil na mateřské. Což je ovšem ARPU z říše snů. S několikaletým závazkem a bez SLA. (Tuhle zkratku snad už raději ani nevysvětluji.:)) (Tak jsem přemýšlel, jestli se tahle poznámka nemůže potenciálně dotknout některé z mých svobodných známých, ale ty mají všechny do třicítky daleko, nebo tak rozhodně aspoň vypadají :). Jen o jedné vím, že nedávno slavila, ale ta se zase nepočítá. Je totiž ten šťastný typ, který může hrát hru jménem život v úplně jiné lize a s jinými pravidly.))
Masáž mezitím pokračuje podobně jako včera. Cat má trochu větší sílu, ale její dotyky zabolí jen výjimečně. Říká mi, že jsem napjatý, ať se uvolním, ale to bych musel být pryč z Česka aspoň půl roku a ne první týden. Přední část těla je hotová a než si lehnu na břicho, přichází znova dotaz, jestli zůstaneme jen u masáže. Zůstaneme, a tak pokračujeme zadní částí těla. Ještě obličej i vlasy a jsme hotovi. Cat mi ještě řekne, že dnes vlastně nepracuje, ale že má nějaké stálé klienty, takže tu je, a ať za ní kdykoli přijdu, že jí klidně zavolají. A když budu chtít něco jiného než masáž, tak ať se určitě nestydím si o to říci. Pak dostanu čaj, u pokladny zaplatím (tentokrát přesnou částku), a zatímco popíjím čaj, Cat si sedne vedle mě a jen tak kecáme. Na rozloučenou jí dávám dvacku a vyrážím do kavárny s free internetem.
Na Aktualne.cz se dočítám, že špinavý sníh není pro lidské zdraví nebezpečný; nebyl to moc přesvědčivý článek a jsem docela rád, že se mě zrovna tohle teď fakt netýká. Když jsem na odchodu, zahlédnu ještě na Facebooku status HK o palačinkách, což mě inspiruje (díky) k návratu na tržiště a k volbě palačinky s čokoládou, banánem a kondenzovaným mlékem (40 bahtů). Pak se ještě stavím v obchodě u paní domácí, zaplatím další noc, koupím vodu a Spy Wine Cooler (malá lahvička vinného střiku s nějakými dalšími ingrediencemi) a vracím se na pokoj.
Ráno je u mě (přesně na minutu) klimatizovaný mikrobus a jedeme do přístavu, odkud naše loď vyráží do národního parku Angthonk. Oceňuji, že se mě tu nikdo nesnaží nějak šulit: Slíbená snídaně už čeká (croissanty, banány, čaj/kafe), vstup do národního parku je v ceně a pozdější oběd je opravdu bohatý (vepřové kousky, brambory, velké smažené kuřecí stehno, vynikající pikantní zeleninovoovocný salát, rýže, meloun a ananas). V ceně jsou i cola, sprite, fanta a voda, a to kdykoli po celou dobu výletu. Vlastně to není nijak zvlášť důležité, ale i drobnosti potěší.
První zastávka je na ostrově Mae Koh, kde po schodech přelezeme
Výhled na ostrovy NP Angthong vápencový vrch a kocháme se pohledem na lagunu. Cestou se nad námi honí mraky, z nichž nakonec zaprší. Asi dvě minuty. A už je zase krásně. Pak přejíždíme k Wua Ta Lap, kde po poměrně brutální cestě/necestě (hlavně poslední úsek stojí za to a na sandály to vážně moc není; ještě že jsem poslechl varování průvodce) vylezu na vyhlídku. Národní park Angthonk zabírá přes 40 ostrůvků a nemalá část z nich je k vidění právě odsud. Pohled je to - jedním slovem - úchvatný. Označení "nejkrásnější na světě" možná trochu přehání, ale rozhodně ne moc. Takhle nějak jsem si myslel, že by mohla vypadat Dračí zátoka (Halong Bay) ve Vietnamu, kdybychom ji nezažili v mlze. (Dračí zátoka má ale těch ostrovů na 3000, nepletu-li se.)
Na vrcholu se potkávám s Američanem Matem, fyzikem, který si právě dodělal PhD a pak vyrazil na dvouměsíční cestu po Malajsii, Vietnamu a Thajsku. Má stejný foťák jako já, a možná i proto ho zaujme, jak dělám 3D fotky (stereofotky) - a tak mu dávám kontakt na 3DJournal, ať mi po návratu napíše o software. Mimochodem - na vrchol to má oficiálně trvat 30 minut, svižným tempem se to dá zvládnout za dvacet. Většina lidí z našeho zájezdu se sem ale nežene, snad zkusí krasovou jeskyni (neurazí, nenadchne; oficiální doba cesty 20 minut, svižně 10) a pak leží na pláži. Cestou k jeskyni mi stojí v cestě tlupa opic, a tak mám trochu obavu, aby si nechtěly zopakovat kousek své kostarické kolegyně. Naštěstí je ale tentokrát můj batůžek nechává chladnými.
Nakonec zbývá ještě trocha času na šnorchlování (v mém případě ovšem bez šnorchlu, ale zato se super dioptrickými plaveckými brýlemi, které jsem dostal od M k Vánocům; ukázalo se, že fungují super!). Osvědčí se i podvodní pouzdro na foťák, jen bohužel není moc co fotit; voda je hodně kalná, rybičky jen sem tam nějaká a kdybych cestou z vody nezahlédl malého rejnočka (bohužel už s vypnutým foťákem), byl bych hodně zklamaný.
Masérky jsou dnes všechny nějaké mdlé (ale pravda je, že až ke Catině salonu jsem nedošel) nebo jsou u salonů, které se mi nelíbí, takže dávám přednost jídlu, a to pro změnu hodně nezdravému. Ještě jednou v životě dávám šanci jarnímu závitku (15 bahtů) a je překvapivě dobrý, následuje zelenina v těstíčku (30 bahtů), která docela ujde. Zapiju to energetickým nápojem, projdu okolo několika salonů (ne, tyhle dvě věci spolu vážně nijak nesouvisejí), pořídím nové balení Strepsils Plus, vezmu z pokoje netbook a zapadnu do kavárny. Bohužel to nějak přetáhnu, takže můj palačinkář právě zavírá, což znamená, že se dnes budu muset obejít bez jeho díla. Ještě že mi na pokoji zbyly nějaké sablaky (nebo jsou to tableky?).
Cestou už jen potkávám tři Thajky vyhlížející si svou oběť a marně přemýšlím, co odpovědět na otázku: "No tak hele, počkej, kam jdeš?". Tak jen krčím rameny a jdu - spát.
Tento článek napsal Petr Mandík, který je rovněž autorem knih Polepšovna pro čarodějky, Příště se zmrazit nenechám a Můj život s mimozemšťankou. Nenechte si je ujít!
Thajsko nabízí snad vše, na co si vzpomenete: Horskou turistiku na severu, řadu památek roztroušených po celé zemi, nádherné pláže...
