O nás     Inzerce     KontaktO slastech života již od roku 2009
Hledat
Nepřehlédněte: E-knihy zdarma ke stažení
Věda: Cesta k lidské nesmrtelnosti
Cestopisy: Thajsko, Indonésie, Tanzánie nebo Havaj
Cestování bez cestovek: Levně a nezávisle
Hlavní rubriky: Pochoutky, Cestování, Elektronika, Sport a hry, Životní styl, Umění, Diskuze, Zábava v ČR, Speciály





Indonésie 2011 (4): Gili, trochu ušmudlaný tropický ráj

Jsou to tři malé ostrovy poblíž Lomboku a prý jsou prostě, jedním slovem, úžasné. A tak brzy ráno vyjíždíme z Ubudu směrem k Padangbai a odtud rychlou lodí na ostrov Gili Trawangan. Mimochodem – ceníková cena je 660t, my se ale po návštěvě několika prodejců a nějakém tom smlouvání dostaneme na 230t. Ráj je nadosah, a to takřka za hubičku.

Naše rychlá loď (ještě existuje tzv. standardní, ale ta nejede přímo na Gili) je i přes relativně nízkou cenu OK a jediným mínusem jsou ultravysoké sedačky v podpalubí. Tak vysoké, že má většina cestujících nohy nad zemí. Což je ovšem dost nepříjemné – a mým tipem je, najít si takové místo, kde si budete moci dát nohy na protější sedačku. Tedy s tolerantním spolucestujícím.

Já tohle štěstí tentokrát nemám, ale ukazuje se, že je to vlastně dobře – nahoře na palubě je s opilými ruskými turisty daleko větší zábava. Nejméně do chvíle, než jsou totálně zlití (myslím od vln) a přesunou se na druhou („naši“) část paluby, kde z nich mořská voda srší všemi směry. Naštěstí tím mým příliš ne.

Jinak je cesta je celkem klidná, Kinedryl jsem si (po loňské mrzuté zkušenosti z přejezdu na Zanzibar) tentokrát bral zbytečně. A výhledy na Bali a později i na Lombok a na Gili jsou super.

Okolo ostrova Gili Trawangan

Po přistání na největším z trojice ostrovů jdeme hledat ubytování na jih po pláži, ažNěkteré pláže na Gili Trawangan svádějí spíše k fotografování než ke koupání
Některé pláže na Gili Trawangan svádějí spíše k fotografování než ke koupání
zakotvíme v Trawangan Cottages za 380t/noc se snídaní (a se studenou, lehce slanou vodou; v tomhle horku se ale bez teplé vody celkem obejdeme). Později se ukazuje, že cestou na sever byl větší výběr, ale stěhovat se už nechystáme.

Na Gili je opět poněkud dráže než v Ubudu, ale zdražení vody z 3,5t na 5t (a podobná příkoří) lze ustát. Vyrážíme na vyhlídku nad ostrovem. Je dost zarostlá, ale pár pěkných pohledů na ostrov, moře i na blízký Lombok nás tu čeká.

O den později se vydáváme kolem ostrova s cílem najít si nějaké místo na koupání. Pláže pokryté korály nelákají ani PP ani RP ke spočinutí, natož k přechodu do vody (doporučení číslo dvě: nezapomeňte na žabky), naštěstí ale ostrov není zase tak veliký a nakonec se v severní části dostáváme k převážně písčitému přístupu do vody. Na břehu jsou ovšem vyplaveny nejrůznější odpadky z moře, které nám poněkud kazí dojem z jinak úžasného prostředí. (Dál nám ho trochu kazí i ukrutné horko, na které si tak nějak tentokrát jen těžko zvykáme.)

Po koupání narážíme na skupinu studentů, kteří sice moc neumějí anglicky, ale zato se chtějí společně vyfotit. Z řady fotek – pořízených na jejich mobily i na můj foťák – se mi, po pravdě, nejvíc líbí ta, na které jsem s jednou místní studentkou. PP vypadá, že trochu závidí, ale naštěstí nesebere odvahu se přidat. Ve třech by ta fotka rozhodně už tak super nebyla :).

Večer ještě procházka po hlavní třídě, odmítnutí nezbytných nabídek hašiše, marihuany a houbiček, a pak už jen rychlé plánování zítřejší cesty na ostrov Lombok. Cestovky ceny přepálily, a tak pojedeme naslepo.

Výprava na Lombok

Chytáme první veřejnou loď na Lombok (v 7, reálně ale v 7:30 ráno; 10t) a po přistání začíná smlouvání o dopravu do Senaru. Ceny startují na 500t, ale rychle se posouvají na 400 a 350. Kdosi zpruzeně říká, že jestli nás někdo tam a zpátky odveze za 300, tak nám dá 500t ze svého. Když se večer vracíme – po cestě za 250t – není už po něm ale samozřejmě ani vidu ani slechu.

Cestou do Senaru sdílíme auto s dvojicí plánující výstup na Gunung Rinjani,Terasovitá políčka na severu Lomboku
Terasovitá políčka na severu Lomboku
na ten my se ale nechystáme. Chceme na ni jen hodit okem (což ovšem – jako obvykle při naší indonéské výpravě - kvůli mrakům děláme marně), zajít k vodopádům, mrknout na vesničky a po okolí.

Průvodce odmítáme (jeden nám nezištně radí, druhý potom trochu prudí a vypráví cosi o nebezpečích a o zástupech mrtvých turistů z Itálie) a k vodopádům jdeme jakousi neoficiální cestou. Pak podél zavlažovacího kanálu zamíříme do vesnice a zpátky k druhému vodopádu (pokud tam zamíříte, správná je cesta, na níž se dostanete přelezením zábradlí). Dosažení cíle vyžaduje cestu po kluzkém akvaduktu a také překonání několika brodů. Začíná pršet a my to za prvním z nich vzdáváme.

Tentokrát se vracíme přes oficiální branku k vodopádům a jdeme k našemu autu. Z hospody vybíhá kluk s brašnou, který zkoumá, kde jsme byli, ale protože nemáme v úmyslu dodatečně platit vstupné někomu, kdo místo u cesty tráví čas u pálenky, mlžíme.

Tuňák chce ven - ještě před šnorchlováním

Na druhý den objednáváme šnorchlování za 70t na osobu a pak už přichází večeře, ke které si v Juku Seafood Restaurant vybírám grilovaný stejk z tuňáka. Maso vypadá pěkně, ale zdá se mi, že má trochu divnou příchuť. Že by to bylo kořením? Nebo se mi to jen zdá? O dvě hodiny později už je mi jasné, že se mi to nezdálo. Hlava mi třeští a po hodince spánku se probouzím, po čemž se dějou věci, které tu rozhodně nehodlám popisovat.

Ráno už ve mně nepochybně není ani kousek tuňáka, ani žádné jiné předchozí stravy, jsem malátný a trochu pochybuji o tom, že je dnes šnorchlování dobrý nápad. Nicméně lehce snídám, beru si preventivní žvýkací imodium a vyrážíme.

Zastavujeme celkem třikrát a je to fajn. Jakmile má člověk před/pod sebou podmořský svět, na všechno kolem zapomíná. Při třetí zastávce máme štěstí na velké mořské želvy, což je taková příjemná třešinka na dortu (jasně, vím, že je to klišé). Pak se ještě stavujeme na Gili Air na občerstvení, kterým je v mém případě ledový čaj. Mimochodem – sladí ho tady tekutým cukrem (prý cukr rozpuštěný v teplé minerálce) a je to vážně dost praktické řešení.

Po troše smlouvání večer za 200t bookujeme cestu zpátky do Ubudu a jdeme na večeři do Villa Bali Gili, při níž RP odmítne dojíst i zaplatit své nasi goreng, neb je v něm kancelářská sponka, a mně zkazí náladu nejstrašnější quesadilla (39t), jakou jsem kdy pozřel (byť tuto jsem pozřel jen částečně). Jasně, quesadillas do indonésie vlastně nepatří, ale když mohou mít v Thajsku nebo v Tanzánii výborná indická jídla, tak proč ne tady mexické?

Gili se tedy z hlediska jídla moc nevyvedlo, nedávné zdejší kuře na špejli z trhu také nebylo nic moc. Jako by to tu bylo zakleté. No co, zítra už stejně jedeme pryč. Zpátky na Bali.

Tento článek napsal Petr Mandík, který je rovněž autorem knih Polepšovna pro čarodějky, Příště se zmrazit nenechám a Můj život s mimozemšťankou. Nenechte si je ujít!


(4. 7. 2011 | redakce2)


Tento článek je součástí speciálu:

Indonésie: Zázraky přírody i příležitosti k lenošení

Pro jistotu to přiznáme hned v úvodu: Z Indonésie jsme viděli pouze malou část, vlastně jen východní polovinu Javy, Bali,...


Facebook Twitter
Komentáře, názory a rady

Opět se mi libil další článek o Indonésii, i když při čteni o kulinářských zážitcích mi mírně řečeno běhal mráz po zádech.Už se těším na další dobrodružství.M....

>>> Číst a vkládat komentáře <<<
©2009-2022 Slasti.cz, ISSN 1804-0640
Provozovatel: Bispiral, s.r.o., kontakt: slasti(at)slasti.cz | Inzerce: Best Online Media, s.r.o., zuzana@online-media.cz
O vydavateli | Pravidla webu Slasti.cz a ochrana soukromí | pg(6598)