Sopky, rýžová pole, moře, chrámy... To všechno návštěvníka čeká v Indonésii, v zemi, na kterou letos při rozhodování, kam se na jaře – vlastně již tradičně – vypravíme, padly naše zraky. Každá země i každá cesta jsou něčím jedinečné – a pro mě třeba tentokrát i tou drobností, že s sebou poprvé nevezu tištěného průvodce, ale elektronického – ve čtečce elektronických knih Kindle.
Než se – hned v příští podkapitole – dostanu k samotné cestě, zastavím se právě u průvodce Lonely Planet v Kindle. Už jsem ho trochu testoval loni v Itálii, a protože tehdy nebylo vše rozhodně optimální, tentokrát jsem vše zkusil pojmout trochu jinak. Třeba se vám budou moje postřehy hodit.
Průvodce Lonely Planet jsem letos nijak nekonvertoval, ale použil jsem PDF verzi (lze po kapitolách zakoupit u vydavatele). Její stránky jsem jen maximálně ořízl. Zmizela tak sice záhlaví i zápatí (včetně čísel stránek), ale text se dal – nikoli pohodlně, ale přijatelně – číst na displeji Kindle bez zvětšování. Delší texty jsem si podle potřeby zvětšil při jejich čtení přímo ve čtečce. Problém s kapitolami (Kindle si zatím neporadí s PDF záložkami) jsem vyřešil tak, že jsem do jedné poznámky u PDF vždy napsal potenciální cíle i s čísly stránek. Vkládání záložek se neosvědčilo – čtečka jimi procházela příliš pomalu. Sice jsem tak při rychlém přechodu na jinou podkapitolu musel zadávat čísla stránek ručně, ale v praxi to nebylo nijak zvlášť nepohodlné.
Všechny potřebné mapy jsem si vytiskl. Výborná věc – knihu do kapsy nedáte, vytištěnou mapu ano. A vytahovat i spouštět pokaždé Kindle by bylo otravné.
Po třech nedělích jsem si udělal závěr, že zmíněné řešení je použitelné. Není dokonalé, ale lepší než konverze textů z PDF, při níž zpravidla dojde ke znepřehlednění i ke zpřeházení textu. A pro jakoukoli delší cestu je čtečka výrazně lepší, než několik objemných knih. Nehledě na to, že si s sebou člověk může vzít i nějaké čtení do letadla a že se z Kindle dá připojit na internet. Ne sice dokonale, ale e-mail z něj člověk pošle.
Další možností by bylo pořídit si verze průvodců přímo pro Kindle, ale ty, na které jsem narazil (resp. stáhl si jejich ukázkovou verzi z obchodu Amazonu), mě nepřesvědčily. Máte-li vlastní tip, jak mít v Kindle průvodce na cesty, určitě díky za komentáře.
Začátek cesty je jako obvykle plný očekávání, ale jinak 
Yogyakarta - vodní chrámnijak zvlášť zajímavý. Letiště v Praze, letadla společnosti Emirates do Dubaje a pak do Jakarty, odtud s Garuda Indonesia přelet do Yogyakarty [džogdžakarta]. Emirates mají jako obvykle super servis (dobré jídlo i pití, navíc všechno kromě šampaňského je na palubě zdarma).
Na letišti měníme první peníze – za dolar je nějakých 8400 rupií, takže se dostáváme takřka přesně k poměru tisíc rupií za dvě koruny. To se bude dobře počítat. Pokud se do Indonésie chystáte, třeba se vám budou hodit cenové údaje, které dále často uvádím.
Po krátkém smlouvání jedeme za 50 tisíc z letiště k vytipovanému hotelu v Sosrowijayan area, nakonec ale končíme v jiném – blízkém – naproti Gloria Amanda z LP (Lonely Planet, edice 2010). Za 350t (tisíc) na noc – ve třech – se snídaní, s klimatizací, s teplou sprchou na pokoji a s příjemným posezením na pavlači.
Prvním dojmem z Indonésie je překvapení: Yogyakarta je velké město (což dopředu samozřejmě víme), ale i tak působí až příliš civilizovaně a vlastně klidně. Skoro nikdo nám nic nenabízí a když už, tak po jednom „ne“ přestane. Je tu celkem čisto, chodníky v dobrém stavu, tištěné poutače u obchodů... Jde možná o drobnosti, ale ve srovnání třeba s Tanzánií nebo s Vietnamem si připadáme o jednu úroveň výš. Takže to vlastně není až taková exotika...
Ceny jsou obecně nízké. Voda za 3,5t, balíček křupek z manioku za 3,5t, jídlo v restauraci od nějakých 10t (smažené nudle/rýže s kuřecím masem a zeleninou). Jen pivo je, jako obvykle, dražší než v Česku – od nějakých 25t za půllitrovou lahev v restauraci (od 20t v obchodě).
Mimochodem – v celé Indonésii (resp. v celé té její malé části, kterou projedeme) narážíme na prodejny potravin Circle K a Indomaret, které jsou zpravidla otevřené 24 hodin denně. Mimo jíž zmíněné potraviny tu koupíte třeba i plněnou buchtu ke snídani za 6t nebo ledovou kávu v plechu za 8t.
První dva dny, pondělí a úterý, nás čeká prohlídka Yogyakarty a památek v dosažitelném okolí. Jdeme hlavní třídou Jl Malioboro k sultánovu paláci Kraton, pak k vodnímu paláci Taman Sari (kde nás chytá ďábelská průtrž mračen) a necháváme se za 10t/osobu odvézt becakem (šlapací trojkolka) na ptačí trh (který se přestěhoval trochu dál z centra, než je uvedeno v LP). Po pravdě – nic z toho není třeba vidět dvakrát. Když ale například v sultánově paláci zapojíte fantazii...
K večeři zkouším za 20t gado gado (a colu za 8t), což je vařená zelenina s burákovou omáčkou; po obědovém experimentu s vyhublým kuřetem, s neidentifikovatelnými přílohami a s černým vejcem je to změna k lepšímu. Na druhý den si po troše smlouvání dohadujeme taxi k relativně nedalekým super památkám – Borobuduru a Prambananu.
Vyjíždíme v pět ráno, aby bylo dobré světlo a menší vedro. 
Chrám BorobudurBorobudur (vstup 15 USD) je podle průvodce jednou z nejúžasnějších historických staveb Asie. Jde o cca 1200 let starý buddhistický chrám, nyní (stejně jako Prambanan) v seznamu Unesco. Velkolepá stavba to bezesporu je. A když si k ní přidáte pohled na nedaleko se tyčící Gunung Merapi (ohňová hora), je to opravdu krása. Narážíme tu na skupinky studentů ze Sumatry, které mají za úkol fotit se s turisty – a zapříst s nimi rozhovor. Taková praktická lekce angličtiny. Třeba té s českým přízvukem :)...
Stavujeme se ještě v muzeu mořeplavby, které je ve stejném areálu (a vyzdvihuje cesty indonéských plavců za poznáním/obchodem), a přes jeden menší chrám a buddhistický kláštěr jedeme na Prambanan (13 USD). Jde o skupinu tentokrát hinduistických chrámů. Impozantní stavby. Nelze nepodotknout, že obě památky byly před pár desítkami let nalezeny v žalostném stavu – v podstatě rozpadlé – a byly postaveny v zásadě znovu. Tak už to ale koneckonců s těmito památkami bývá...
Roli oběda tentokrát sehraje kuřecí satay (špíz s burákovou omáčkou; 30t), večeří je kuřecí curry (kuřecí polévka, ať si říká kdo chce co chce) s rýží (32t).
Tím máme za sebou trochu kultury a čeká nás přejezd do přírody. Další den se vydáme do Kaliurangu, ke Gunung Merapi.
Tento článek napsal Petr Mandík, který je rovněž autorem knih Polepšovna pro čarodějky, Příště se zmrazit nenechám a Můj život s mimozemšťankou. Nenechte si je ujít!
Pro jistotu to přiznáme hned v úvodu: Z Indonésie jsme viděli pouze malou část, vlastně jen východní polovinu Javy, Bali,...
