Možná, že na to budete mít úplně jiný názor, ale já sám za sebe říkám, že jsem dlouho považoval za normální jezdit po světě s cestovními kancelářemi. Až jednou se to změnilo. Když jsem vyzkoušel, jaké to je, když cestujete na vlastní pěst. Jestli o tom také občas přemýšlíte, ale zatím jste se neodhodlali, pak tohle píšu právě pro vás.
Pro mě nastal zlom v okamžiku, kdy mi jeden kolega, rozhodně ne žádný drsný cestovatel vyhledávající divoká dobrodružství, vyprávěl, jak vyrazil do Thajska po vlastní ose. Až po prvních cestách jsem zjistil, že takových lidí, kteří nejsou žádnými dobrodruhy, člověk na svých výpravách potká většinu. Do té doby jsem vlastně žil tak trochu v ulitě - asi i díky tomu, že ti, kdo o svých cestách veřejně mluví a píší, se často stylizují (a já nechci hodnotit, zda oprávněně, či nikoli) do role dobrodruhů.
Proto vlastně vzniká tenhle text. Aby pomohl s rozhodnutím těm, kteří stále váhají. A aby zodpověděl otázky, které zřejmě mnohým z těch, co už jezdí jen sami, budou připadat zvláštní. A drsným dobrodruhům směšné. Jako třeba: A to si vážně všechno zařizujete sami až na místě? A co když se nedomluvíte? Fakt nemáte dopředu zamluvené ani hotely? A co když vás nikde neubytují? Fakt se nebojíte?
Jestli se najde aspoň jeden člověk, který si po přečtení řekne: 
Srí Lanka 2004Tak tohle musím konečně zkusit taky, tak jsem tyhle řádky nepsal zbytečně. Protože samostatné cestování – nikoli v rámci organizovaných zájezdů – je jako droga: Pokud jste ten správný typ a jednou to zkusíte, už nikdy nechcete cestovat jinak.
Po pravdě řečeno, důvodů k tomu možná trochu zvláštnímu názvu, je několik. Zaprvé ten, že spoustu lidí ještě stále napadá myšlenka, že cestování na vlastní pěst je nebezpečné. A že je proto vyhrazeno jen drsným, divokými větry ošlehaným cestovatelům. Což musím hned v úvodu vyvrátit – na vlastním příkladě. Jestli se chci něčemu při cestování opravdu vyhnout, tak jsou to jakékoli vážné potíže a nebezpečí.
Nic na tom nemění ani fakt, že občas k nějaké té nepříjemnosti dojde. Ale ony ty povodně ve Vietnamu, které nás potkaly, zemětřesení v Peru (opravdu jen celkem slabé a krátké) nebo parta důrazných indických mladíků dožadujících se ve vlaku velmi nevybíravě finančního příspěvku vás mohou potkat i s průvodcem cestovní kanceláře.
Druhým důvodem, proč je tohle průvodce poserův, je skutečnost, že považuji za velkou výhodu, být při cestování tak trochu posera. Protože, jak říkával můj táta, hrdinů jsou plné hřbitovy. (Všichni opravdoví hrdinové - ti živí - mi jistě prominou.) A cílem cestování přece není dostat se na hřbitov. Alespoň rozhodně ne mým.
Je jasné, že i při cestách člověk potřebuje trochu štěstí. Tak jako kdykoli v životě. Třeba v Chile jsme jen o jednu linku minuli autobus, který se v noci zřítil z mostu do řeky (polovina cestujících za to zaplatila životem). Ale – mezi námi – stejnou smůlu můžete mít v Praze na Karlově náměstí, kde vás klidně smete rychle jedoucí tramvaj, nebo na dálnici D1, když se srazíte (doslova) s nějakým závodníkem, který bohužel až pozdě zjistí, že vlastně vůbec nebyl tak úžasný řidič, jak si myslel.
A třetím důvodem pro název „poserův průvodce“ je prostý fakt, že se mi líbí. Nezastírám, že jsem se inspiroval u amerických průvodců „for Dummies“ (pro idioty) - i s tím rizikem, že všechny ty, kteří se berou moc vážně, jakákoli zmínka o poserech (či idiotech) od čtení spolehlivě odradí.
I když by to tak mohlo vypadat, navzdory všemu, co tu je – a ještě bude – napsáno, nemám mic proti cestovním kancelářím. Dříve jsem s nimi jezdil a některé zájezdy byly docela dobré. Dokonce naprosto skvělý byl zájezd do Egypta s Alvarezem (ne, tohle vážně není placená reklama), na který pak v několika vlnách postupně jeli i moji další příbuzní.
A na pobytovém zájezdu – pokud se k takové variantě čas od času přikloním (mimochodem, třeba na Madeiře dává tahle možnost docela dobrý smysl) – mohou být služby cestovky velmi přínosné – třeba už jen proto, že někdy domluví lepší ceny jak za ubytování, tak za dopravu. Pokud vás cestovka nenutí využívat jejích dalších nabídek, nemusí existovat žádný důvod, proč jejích služeb nevyužít.
Dalším důvodem, proč jet s organizovaným zájezdem, může být i to, že zrovna nemáte koho do party. Pokud totiž nejste milovníky samoty, je na delší cesty přece jen lepší mít nějakou společnost. Moc dobře si vzpomínám, jak jsem jel počátkem devadesátých let stopem do Rakouska a nakonec to vzdal ještě před Innsbruckem, protože na mě padla deprese z toho, že mě na jednom místě tři hodiny nikdo nechtěl vzít. Kdybychom tenkrát jeli aspoň ve dvou, jako na další stopy po Evropě, tak bychom se z depky vzájemně vytáhli.
(Mimochodem: Tenkrát jsem přešel na druhou stranu silnice a první auto mi zastavilo během čtvrt hodiny. Večer už jsem byl v Praze, přemítaje, proč jsem se vlastně tak rychle vracel.)
A dalším důvodem, proč jet s cestovkou, může být i prostý fakt, že vám to s ní prostě vyhovuje víc. Každý jsme jiný, každý máme rád trochu něco jiného. Nicméně i tak je tenhle text (i ty další, zatím rozepsané) hlavně o tom, jak cestovat bez cestovek :-).
Než mě tady někdo začne obviňovat z toho, že fušuji do řemesla zkušeným cestovatelům - těm, které často v různých zemích potkávám a kteří tráví na cestách dlouhé měsíce (naší skupince se mnohdy diví, že jede do Jižní Ameriky na neuvěřitelně krátké tři týdny), rovnou a hlasitě tady přiznávám: Jsem pouhý turista. Žádný cestovatel, žádný dobrodruh... Žádné dobrodružství na vlastní kůži zažívat nemusím, nechci adrenalin, ani nebezpečné zážitky.
Ne. Prostě si jen každý rok koupím průvodce (většinou je to Lonely Planet, ale třeba i Footsteps pro Jižní Ameriku se nám velmi osvědčil), s pár kamarády si pořídíme letenku, sbalíme bágly a vyrazíme. Zbytek roku pak zase trávíme u svých počítačů v kanclu.
(Mimochodem: V dalších příspěvcích na toto téma budu libovolně a svévolně zaměňovat slovo turista a cestovatel. Věřím, že opravdoví cestovatelé – a doufám, že dokonce i ti, kteří se za ně jen z jakéhokoli důvodu vydávají – mi to prominou.)
Tento článek napsal Petr Mandík, který je rovněž autorem knih Polepšovna pro čarodějky, Příště se zmrazit nenechám a Můj život s mimozemšťankou. Nenechte si je ujít!
Ty nejkrásnější zážitky z cest většinou nezachycují žádné fotografie. Patří k nim radost z nečekaně objevených krásných zákoutí, sendvič od pouliční...
