Indonésie 2011 (2): Sopka, která vybuchla v předstihu



Naše výprava do Indonésie má pokračovat výhledy na sopku Merapi a pobytem v horském středisku Kaliurang. Ukazuje se ale, že jsme poněkud zanedbali přípravu – sopka se podle místních lidí rozhodla loni pořádně bouchnout, což mělo dva následky: Zničila místní forest park a přestala chrlit "spektakulární proudy lávy". Takže uvidíme něco zcela jiného, než čekáme.

Odvoz z Yogyakarty do Kaliurangu nás přijde na 100t (nabídky taxikářůForest park v Kaliurangu po loňském výbuchu
Forest park v Kaliurangu po loňském výbuchu
se ovšem pohybují i na 150 nebo 200 tisících). Ubytováváme se v příjemném hotýlku v japonském stylu (Fuji) za nějakých 250t za noc a vydáváme se do forest parku (vstup 20t). Po chvíli to vypadá, že je tu vše zničeno a zbyl jen jeden opravdu chuďoučký vodopád, ale pak objevujeme trochu zastrčenou cestu vzhůru na kopce. Po nějakých 40 minutách jsme nahoře a máme před sebou obraz zkázy – stromy vyvrácené a zpřelámané jedním směrem, v dáli zbytky domků a ztuhlý proud lávy. A také sopečný prach, samozřejmě.

Samotná sopka se schovává v mracích – a vydrží tak až do večera. Takže ji nezahlédneme ani z druhé vyhlídky, na kterou z forest parku zamíříme. Spatříme ji až těsně před setměním...

Druhý den zkusíme ještě jednu vyhlídku nad městem, ale náš poměrně dlouhý výstup je zase odměněn jen pohledem do mraků. Tak si aspoň dáme nasi goreng (smažené nudle; 10t) a před odjezdem do Yogyakarty zbývá tak akorát čas na návštěvu místního muzea (50t). Jeho mecenáš sebral nějaké historické artefakty, svolal malíře a nechal je dle fotografií namalovat obrazy slavných osobností a to vše uspořádal do poměrně zajímavé sbírky, kterou provádějí zasvěcení průvodci. Cena za vstup je ale poněkud přemrštěná.

Sopka, která duní

Sopek tedy zatím samozřejmě nemáme rozhodně dost, takže vyrážíme do Cemoro Lawang. Je to celodenní cesta, objednaná přes cestovku i s ubytováním (210t/os.; na místo máme totiž přijet hodně pozdě večer a nechce se nám hledat v horské vesnici potmě místo k přespání). Poprvé a naposledy v Indonésii někdo neplní svůj slib – v hotelu Sion neteče teplá voda ani náhodou a záchod se splachuje jen kbelíčkem (což je tu vlastně docela obvyklé; jen v hotelích pro změkčilé turisty, jako jsme my, bývají běžná splachovadla).

Ve vedlejším hotelu si dáváme kuřecí polévku s chřestem za 30t a těšíme se na ráno. Vstáváme opět brzy, konkrétně v pět hodin, a vyrážíme k okraji hlavního kráteru sopky Bromo. Přesněji je to tak, že z jednoho velkého kráteru se teď v jeho centrální části zdvihají sopky tři – a jednou z nich je Gunung Bromo.

Okraj je od hotelu výrazně dále, než čekáme, ale když konečně dorazíme, Bromo nám vyráží dech. Z kráteru pod námi - zahaleného mraky – se tyčí samotné Bromo a nepřetržitě chrlí kouř. Pak se mraky pomalu rozpouštějí a my začínáme sestup do kráteru. Po jeho dně přicházíme ke chrámu a k úpatí Broma. Neodolám a využiju nabídku svezení se na koni; jen pár set metrů, za což jsem ochotný dát maximálně 10t – a s třetím chlapíkem od koňů se na téhle ceně dohodnu. Tak mám další zvíře do sbírky – po oslovi, slonovi a velbloudovi jsem se konečně projel (lze-li to tak nazvat) i na koni :).

Bromo bouří a je hlučný. Každý výbuch pocítíte i pod nohama.Sopku Bromo nepřehlédnete ani nepřeslechnete
Sopku Bromo nepřehlédnete ani nepřeslechnete
Jde z toho trochu strach, ale je to úžasné. Bouřící vulkán takřka na dosah, vše okolo pokryto sopečným prachem. Když je sopka klidná, smí se vylézt až na okraj jejího kráteru, ale teď to samozřejmě nejde. Vydávám se alespoň kousek po úbočí vedlejší hory. Těch pohledů se nabažím jen těžko.

Cestou zpět si nacházíme hotel hned na okraji velkého kráteru – za 350t s teplou vodou a s výrazně lepší pozicí pro zítřejší výpravu na vyhlídku. Domlouváme si na ni jeep a protože tady funguje kartel provozovatelů, nedostaneme se pod 175t.

Další den vstáváme před půl čtvrtou, cesta jeepem je poměrně krátká a pak už v zástupu turistů šplháme vzhůru na vyhlídku. Pomalu se rozjasňuje, mlha ustupuje, ale stejně není výhled jasný. I tak je ale úžasný. Gunung Bromo a okolí patří jednoznačně k tomu nejlepšímu, co jsme při naší cestě viděli. (A ještě tip: Většina turistů se zastaví na první vyhlídce; po úzké strmé cestě, začínající na skále za vyhlídkou, se ale dá dostat výrazně výš – do míst s menším výskytem turistů, s krásnými jehličnatými stromy a s ještě romantičtějšími výhledy.)

Kuta, to jsou kluby... a moře

Za 180+25t na osobu máme koupený přejezd dál, a to na Bali, do Kuty. Mikrobus je pohodlný, cesta ale trvá od devíti do pozdního večera. Řidič má v hlavě zřejmě zmatek, a tak turisty mířící do Legianu vyhazuje u památníku obětí teroristického útoku v Kuta a nás – po popření faktu, že tohle už je památník v Kutě – odveze ještě o kus dál k moři. Takže se při cestě do hotelu Gemini Star, který je právě blízko památníku, docela našlapeme. Ubytování nás nenadchne – 380t bez snídaně – a dokonce bez hotelového ručníku (jediný případ za celou cestu; jasně, máme svoje ručníky, jak koneckonců radí i Stopařův průvodce, ale...) – nám přijde jako zlodějna. Majitelé se zjevně rozhodli rýžovat na tom, že se dostali do poslední edice Lonely Planet. Snad zase příště vypadnou a dostanou rozum.

Hned druhý den se tak stěhujeme do hotelu New Arena – asi o 500 m blíže k moři a za 250t. Pak vyrážíme po pláži směrem k blízkému letišti – a míjíme ty resorty, kam se zřejmě jezdí na rodinnou dovolenou „na Bali“. Nevypadají zle, ale celkem nevidíme důvod, proč bychom měli preferovat moře tady třeba před Zanzibarem nebo Lamai beach na Ko Samui. Což jsou první dvě místa, která mě napadla, kde se mi pláže líbily výrazně více.

Ještě večerní procházka po pláži, pak po hlavní třídě mezi diskotékami a kluby, noční zmrzlina – kopeček za 15t (ano, tady to je turistická zóna, takže vše podražilo) a jde se spát před zítřejším přejezdem do Ubudu...

(Autorem zápisků z Indonésie je Petr Mandík, mimo jiné také autor sci-fi novely Příště se zmrazit nenechám, která vyšla v roce 2007 v nakladatelství Triton a nyní je i zdarma k přečtení zde.)


(6. 6. 2011 | redakce2)


Předcházející článek: <<< Indonésie 2011: Cesta za sopkami i chrámy <<<
Následující článek: >>> Indonésie 2011 (3): Když čas nehraje žádnou roli >>>

Tento článek je součástí speciálu:

Indonésie: Zázraky přírody i příležitosti k lenošení


Indonésie, to není jen moře, ale samozřejmě i úžasné sopky

Pro jistotu to přiznáme hned v úvodu: Z Indonésie jsme viděli pouze malou část, vlastně jen východní polovinu Javy, Bali, ostrovy Gili a severní část Lomboku. Což, jak jistě uznáte, je na zemi s více než 13 tisíci ostrovy vážně jen špetka. Ale špetka, která je tak akorát na běžnou třítýdenní dovolenou. Čas nijak zle netlačí, a tak je možné v klidu spatřit - a zažít - třeba úžasné sopky na Javě nebo chrámy Bali, vykoupat se na plážích Gili Trawangan nebo se na chvíli ponořit do lesů Lomboku.


 
 Poslat e-mailem Linkuj! Vybrali.sme
Komentáře, názory a rady

Zatím sem nikdo nevložil žádný komentář. Buďte první...

>>> Číst a vkládat komentáře <<<

©2009-2014 Slasti.cz, ISSN 1804-0640
Provozovatel: Bispiral, s.r.o., kontakt: slasti(at)slasti.cz | Inzerce: Best Online Media, s.r.o., zuzana@online-media.cz
O vydavateli | Pravidla webu Slasti.cz a ochrana soukromí